Cínová svatba

Hledat si po škole práci nebyl v roce 2011 žádný med. Krize stále doznívala a firmy hledaly jenom minimum nových lidí. Navíc mi dodnes není známo, podle jakého klíče tyto nové šťastlivce nabíraly. Protože zpětná vazba, kterou jsem dostával, byla pořád stejná – buď moc kvalifikovaný, nebo moc málo kvalifikovaný. Tak jsem chodil vkládat letáky do novin a snažil se přijít na to, zda mám svou kvalifikaci snižovat nebo zvyšovat. A pak přišlo výběrko do Scio, což pro mě bylo jako zjevení. Najednou někoho zajímalo hlavně to, jaký mám potenciál, co a jak jsem schopný dělat a ne pouze to, co jsem dělal doteď. Asi jenom tak se mohlo stát, že má teď Scio, které vyrostlo na testování, za výkonného ředitele historika.

Přesto jsem ale nevěřícně zíral na lidi, kteří ve Scio byli pátým, šestým rokem, ba i první „cínové lidi“ jsme tu měli. „Kdepak, to není pro mě, tak dva tři roky a pak půjdu dál,“ myslel jsem si. Vtip je v to m, že to „jít dál“ můžete realizovat i ve Scio. Proto je tu tolik lidí tak dlouho. Scio zkrátka poskytuje dostatek prostoru, abyste si tempo a hlavně obsah práce mohli uzpůsobit rytmu svého života. Máme tu kolegu, který začínal v call centru, pak vedl velký projekt a teď je programátor. A to rozhodně není ojedinělý případ. Navíc i lidé, kteří nemění činnost takto radikálně, mají prakticky neustále možnost variovat alespoň část své práce. Třeba jako projekťáci, kteří zároveň vyvíjí nějaký test nebo se naučí grafiku. Základní pravidlo je jednoduché: poskytovat prostor pro naplňování potenciálu každého, kdo po tom touží.

Dalším důvodem, proč jsem tu tak dlouho, je minimalizace procesů. Sice asi nebalancujeme úplně na hraně chaosu jako Netflix (viz Erin Meyer, Hastings Reed, Pravidlo žádných pravidel), přesto se o to snažíme. Co nejméně pravidel, která by nás v práci omezovala nebo do něčeho nutila. Děláme totiž věci, protože chceme, ne protože musíme. Jediné slovní spojení, kde používáme slovo muset je: „práce nás musí bavit“. V důsledku to znamená, že se do práce těšíte, že nemáte osypky, lechtání v břiše, čí tíži na hrudi, když si v neděli vzpomenete na práci. Je pak už jenom logické, že práce pak odvedete podstatně víc a nikdo vás nemusí kontrolovat nebo říkat, co a kdy máte dělat.

Tím úplně nejdůležitějším důvodem, proč tu jsem tak dlouho nejenom já a zároveň proč to celé funguje, jsou lidi, kteří ve Scio pracují. Zkrátka vás těší být v jejich přítomnosti, obohacují vás osobně i profesně. O to důležitější je jejich výběr. Jak jsem napsal na začátku, nevybíráme je jen podle toho, co mají za sebou, ale hlavně nás zajímá, co mají před sebou. V neposlední řadě chceme, aby mezi nás zapadli, aby zvládli svobodné prostředí, ve kterém ve Scio tvoříme svou práci.  Není náhodou, že majitel Ondřej Šteffl se už de facto vůbec nevěnuje operativě, jednu pravomoc si však stále ponechal – pohovor s ním je nedílnou součástí každého výběrového řízení do Scio. Mít ve firmě ty správné lidi je zkrátka to nejdůležitější. Protože můžete nakrásně vytvářet prostředí, kde vaše práce bude dávat smysl, ale je to k ničemu, pokud nemáte lidi, kteří chtějí smysl ve své práci nacházet.

Deset let ve Scio je pro mě šťastných deset let, které mi dávají smysl.