Čokoládový král zásobuje ománského sultána

Je mi jasné, že se na to asi ptá každý, s kým teď mluvíte, ale nemohu začít jinak. Koncem roku se vaše firma Pražská čokoláda Steiner & Kovařík stala dvorním dodavatel ománského sultána, a to jako jediná zahraniční čokoládovna! Mně to zní jako pohádka z tisíce a jedné noci. Jak se to tak přihodí?

Jak asi tušíte, tak to nebylo přes noc, že by k nám najednou přišel sultán a řekl: „Objednávám čokoládu“. Začalo to vlastně tím, když jsme otevřeli obchod v centru Prahy, kde se pohybovali turisté a dost z oblasti Arábie. Hodně jich chtělo franšízu, hlavně v Dubaji, a tak jsme po několika schůzkách začali řešit otevření prodejny právě zde. V roce 2016 jsme nakonec bez jakékoliv dohody otevřeli vlastní kiosk v Ibn Battuta, menším obchodním centru, a začali prodávat. Bylo to úspěšné, ale ekonomickou část pak výrazně ovlivnila válka Saudské Arábie s Jemenem, kdy Saudští Arabové přestali Dubaj navštěvovat.

Sladkosti pro ománského sultána

Takže nastal čas hledat novou lokalitu?

Popravdě, chtěli jsme po roce skončit, protože hodnota lidí jak lokálních, tak různých pracovníků na vyšších pozicích je skoro nulová a jediné, co zde představuje hodnotu, jsou peníze. Pak nás oslovili dva Ománci a my si ignorantsky říkáli, že to je stejná „svoloč“. Nicméně jsme na to přistoupili a začátkem roku 2017 letěli do Muscatu a úplně nás překvapilo, jak je ta země jiná, pohostinná, lidé milí a děkující, že jsme je tam přijeli navštívit. A tak jsme jednoho z partnerů vybrali, druhý nám popřál mnoho štěstí a že je navždy k dispozici, i když jsme ho nevybrali. To je mimochodem také krásné gesto, dokonce pak přišel popřát k dobrému byznysu při otevření prvního i druhé obchodu. V květnu 2017 jsme otevřeli první obchod v Muscat Grand Mallu. Začali jsme dodávat ministrům a třeba majitel známé parfumerie Amouge nám děkoval, že jsme v Ománu a dáváme Ománcům možnost volby a osvěty v koupi kvalitní čokolády. Zhruba před dvěma lety jsme začali dodávat neoficiálně na královský dvůr. Nakonec jsme v únoru loňského roku dostali oficiálně pozvánku do soutěže. Náš partner Abdullah letěl do Prahy, nabral 27 kilo různých produktů, které předal kanceláři sultána. Jak to dopadlo, už víte – jsme jediná zahraniční čokoládovna, která mu dodává.

„Hodnota lidí jak lokálních, tak různých pracovníků na vyšších pozicích je skoro nulová a jediné, co zde představuje hodnotu, jsou peníze.“

Ještě před 10 lety jste prodával auta, tedy přesněji byl jste obchodní manažer jedné japonské značky. Co mají auta společného s čokoládou? Nebo to ve vás dřímalo, až jste jednoho dne dospěl k rozhodnutí, že je potřeba udělat čokoládový „coming-out“?

Vystudoval jsem ČZU, obchod a podnikání s technikou, ale už během studií ve Valencii jsem tam spoluzakládal Slow Food. Po dostudování a asi pěti různých zkušenostech se naskytla práce pro Mazdu. Tam mě chytila ta důslednost a pečlivost ve výrobě těchto aut a zamiloval jsem si je. Ten vztah jsem získal takový, že dodnes mám dvě Mazdy. Když jsem u své přítelkyně Silvie, která firmu založila, viděl potenciál v podnikání s čokoládou a zároveň viděl, jak český korporát má tak pramálo společného s japonskými hodnotami Mazdy, přišlo to tak nějak samo. Řekl jsem Silvii, hele, obvolám ti 400 hotelů a uvidíme, co se stane. Během roku jsme zvýšili obrat její firmy na 2,5 násobek a tak raketově to šlo i následujících 5 let.

Kde a jak jste se učil pracovat s čokoládou?

Silvie „pouze“ nakupovala, ale jak jsme začali vydělávat, řekli jsme si, že další logický krok je naučit se čokoládu vyrábět. Se Silviiným švagrem Jiřím jsme začali cestovat po Itálii, hledat stroje a učit se receptury.

Co pro vás bylo největší nebo nejtěžší změnou při přechodu z korporace do vlastního podnikání?

Stručně: převzetí zodpovědnosti za to, co dělám, co umím a co ne. Zjistil jsem, jak jsem vlastně oddělen od základních znalostí fungování byznysu, od vydávání faktur až po chápání, kolik si vlastně náš stát bere od schopných podnikatelů zpět.

Motto firmy zní „Milujeme, co děláme a děláme, co milujeme“. Jinými slovy práce je vaším koníčkem?

Baví nás tvořit, neohlížet se na ostatní, pokud nás tedy neinspirují tak, že nás to pudí dělat ještě něco navíc, než co děláme standardně. Prostě dělat něco, co víme, že naplní nejen nás, ale i ostatní.

Ocituji vaši misi: „Věříme, že energie a péče, kterou vkládáme do všeho, co děláme, se promítá do každého z našich výrobků. Stejně jako do kvality služeb, které poskytujeme. Věříme také, že úsilí a láska, s níž vše děláme, se odrážejí nejen v designu a lahodné, povznášející chuti našich produktů, ale i v energii, kterou zákazníci díky našim produktům získávají.“ To jsou krásná slova, ale jak dlouho trvalo, než tohle úsilí začali opravdu oceňovat i zákazníci? Jste na trhu 10 let, kdy nastal mezník, že jste si řekl, opravdu se tato filozofie vyplácí?

„Za vším stojí žena, Silvie Steinerová, bez ní bych tento rozhovor nedával,“ říká o své přítelkyni v práci i v životě Petr Kovařík a dodává: „A taky ten, který je vždy s námi v dobrém i zlém, Jiří Polanský“.

Tato filozofie se vyplácela hlavně v době, kdy se o hlavní odbyt starali zákazníci ochotní ocenit kvalitu. Koupit velice kvalitní produkt ne jen pro sebe, ale jako dárek, či pro reprezentaci českých výrobků v zahraničí. Samozřejmě nyní, kdy jediný náš silný odbyt stojí na českém zákazníkovi, jsme skoro zase na začátku. A není to žádný med. Ale máme kolem sebe spoustu lidí, kteří to tak cítí – třeba hodně firemních zákazníků – a tak v tom pokračujeme. Věříme, že toto je jediná správná cesta, jak být dlouhodobě nejen materiálně úspěšní, ale hlavně naplnění na všech rovinách našeho bytí.

„Prošli jsme si mnoha neúspěšnými pokusy zaměstnávat či dokonce zainteresovávat v naší firmě lidi, kteří, jak jsem nakonec definoval, měli hlavně právo, ale ne zodpovědnost. Dnes hledáme svobodné a silné jedince, které nemusíme hlídat.“

Budu opět citovat z vašich hodnot: „Vyznáváme svobodu existence, práce i konání s respektem ke svobodě ostatních. Důležitější je pro nás nadšení, tvořivost a vlastní iniciativa nežli úkolová práce.“ Jak něco takového uplatňovat v řemesle, jako je práce s čokoládou?

Není to vždy jednoduché a hlavním faktorem je vyspělost jedinců, kteří s námi pracují. Jde především o zodpovědnost za svůj život. Prošli jsme si mnoha neúspěšnými pokusy zaměstnávat či dokonce zainteresovávat v naší firmě lidi, kteří, jak jsem nakonec definoval, měli hlavně právo, ale ne zodpovědnost. Dnes hledáme svobodné a silné jedince, které nemusíme hlídat, co dělají, ale můžeme s nimi tvořit zázraky, pokud bych to měl říct nadneseně.

Jak motivovat zaměstnance, kteří nevykonávají intelektuální činnost, ale řemeslo a těžko jim tak nabídnete, dejme tomu, home office?

Nejvíce je motivujete tím, když vidí, že to co děláte, tak děláte plně, nasloucháte jim a berete je jako rovný rovného. A tak to máme.

Tolerujete u lidí, se kterými spolupracujete, chyby? Souhlasíte se rčením „chybami se člověk učí“?

Chyby mi nevadí vůbec. Vadí mi, když se člověk k chybě nepřihlásí nebo hledá, jak někoho obvinit, že za to může ten jiný. V podstatě mi vadí nedostatek sebereflexe.

Podnikáte se svou partnerkou. To jde proti všeobecné poučce, že není dobré, aby spolu partneři sdíleli i práci. Co vy na to? A berete si práci domů?

Věřím, že naše aktivity jsou propojené. Neodděluji osobní život od pracovního, ale se Silvou to teď už nějak oddělovat musíme. Někdy totiž žijeme prací až tak moc, že jsme spolu víc jako partneři v práci než v intimním životě a to nechceme. Samozřejmě máme své „ups and downs“, ale v celém ohlídnutí, že jsme spolu 10 let, je to silně nadprůměrný vztah plný pochopení, sdílení a vzájemné důvěry.

Dnes se pohybujete na pomyslném vrcholu. Stále se ještě učíte novým věcem nebo už jen pilujete a rozvíjíte to, co umíte? A je vůbec kde se učit dalším dovednostem?

Jéééé, to víte, že jo. Stále se učím, ať na materiální či duchovní úrovni. Pokud bych to měl popisovat, tak bychom tu byli do zítra. Ale co se učím nejvíce, chápat více své tělo. Studoval jsem na sportovním gymnáziu Přípotoční, tak mám k tělu blízko a vždy jsem ho hýčkal. Dále stále zdokonaluji své jazykové schopnosti, hlavně je tedy udržuji. Rád cestuji. A teď ještě o to víc vnímám, že současná doba ukázala, jak jsme mladá demokracie a to, že patok komunismu bude vyPrchávat déle, než jsem si myslel. I můj prastrýc, válečný veterán, mi říkal, že bude trvat pět generací než ten patok vyčpí. Nevěřil jsem mu, ale stále více a více chápu, že zacinkat klíčky nestačilo k tomu, abychom myšlením a právě přijetím zodpovědnosti byli na úrovni západní Evropy. Proto jsme i založili s Andreou Bohačikovou iniciativu Nastarujcesko, nyní přejmenované na Jakechcescesko, abychom ten mindset různými projekty začali měnit.

„Na jedné straně vidím ubrečenost českého národa jako celku, na druhé straně schopnost jednotlivců dělat zázraky. Systém nám nefunguje, ale máme tu spoustu úžasných jednotlivců a ty je třeba propojovat.“

Naučil jste se něco nového nebo překvapilo vás něco v poslední neradostné době?

Celá covid situace je velice transformační, ať v úrovni osobní, byznysu či celospolečenské. Spadli jsme na zadek, na 3 procenta obratu, propustili cca 30 lidí, půjčili si na odstupné peníze. Teď to držíme, jak to jde. Je to na delší povídání, ale ta možnost změny a nastavit nový normál kvalitněji tady je, jen je třeba do tohoto docela šlapat. Na jedné straně vidím ubrečenost českého národa jako celku, na druhé straně schopnost jednotlivců dělat zázraky. Systém nám nefunguje, ale máme tu spoustu úžasných jednotlivců a ty je třeba propojovat.

Vedle světa čokolády jste taky napsal knihu Síla hotentota, s podtitulem „jak si dovolím nechápat všechny věci hlavou, což mi dává možnost být šťastný“. Můžete to stručně vysvětlit?
Právě to, co popisuji výše, jsou pro mě všeobecná fakta, která se ve chvíli, když koukáte na věci z vyšší perspektivy, asi nedají vyvrátit. Pokud bych se ale měl k tomu, že tu lidé kradou nebo že vláda odsunula podnikatele i s mladou generací na druhou kolej, nějak vyjadřovat a odevzdat tomu osobní moc, tak nic nevyřeším. Proto si dovoluji podobným věcem nevěnovat moc pozornosti až do doby, než věcem porozumím z vyšší perspektivy. Na začátku jsem to nechápal, ale nyní vím, proč se to děje, a už jsem to popisoval před chvílí. Jsme prostě mladá demokracie, plná spousty zlodějů, komunistů a estébáků. A co vlastně od nich čekáme? Že se zachovají pro společnost ideálně? To asi ne. A tak je dobré nepřikládat v aktuální situaci věcem větší důležitost, než mají v dlouhodobém měřítku.

Když se oklikou vrátím k začátku, jak vaše celková filozofie, kterou zde celou dobu popisujete, ladí s tak odlišnou kulturou, jakou představuje svět na Blízkém východě?

Už jsem se toho dotknul v úvodu. I to byl důvod, proč jsme se stáhli z Dubaje a máme základnu v Ománu, kde jsou lidé daleko víc lidští a respektují se. I jejich mešity jsou otevřeny všem náboženstvím, což je milé, i když věřící nejsem. A protože vše, co děláme, je založeno na respektu, tak všechny arabské otázky řeší náš partner Abdullah. Nemám potřebu si poměřovat „něco“ jen proto, abych udělal byznys, který mě lidsky nenaplňuje.

Na závěr ještě jedna citace z vašich hodnot: „Odpovídáme za své činy, myšlenky i pocity. A to nejen v práci, ale i v životě. Chceme pracovat s lidmi, kteří neznají problémy, nýbrž čelí výzvám.“ Jaké výzvě teď čelíte?

Mnoha, ale nejsilnější je předělat procesy firmy, která měla 100milionový obrat na firmu, která se nyní musí uskromnit a ještě více vysvětlovat, proč investovat do kvalitní čokolády a do osvěty v mýtech. Třeba černá čokoláda je mrtvá čokoláda, ale už desetiletí se říká, že je zdravá. Snažíme se na tento mýtus upozorňovat x let, ale lidé na to zatím nebyli připraveni a tak o tom stále mluvíme.

Chcete říct, že černá čokoláda je out?

Černá čokoláda jako taková out ještě není a mléko při každé reklamě na čokoládu asi také ne, ale věřím, že se to postupně začne měnit.

Co pro vás osobně znamená, když se řekne smysl v práci?

Smysl v práci je to samé, jako smysl v životě. Dělat věci proto, aby měly přesah mě samého. Abych viděl, že i beze mě to tady zůstane a já si uvědomil a byl vděčný za to, že takové věci můžu v aktuální chvíli ovlivňovat.