Kdo tohle klišé zažil, ten mi porozumí

Já vím, vynášet kategorické soudy po sotva půl roce „známosti“ může být trochu naivní. Na druhou stranu mám za sebou více než dvě dekády v pracovním procesu, které mi takové rychlé soudy už umožňují dělat. V životě jsem přitom neměl moc důvodů měnit práci, protože jsem měl štěstí na to, co jsem dělal, i s kým jsem to dělal. To zní jako ohromné klišé, ale jen do momentu, než si prožijete hořké okamžiky, kdy vám někdo – obrazně řečeno – rozboří bábovičky, sebere lopatičku, vyžene kamarády na hraní a ještě vás místo plácání si báboviček nutí hrát na honěnou. To jsou přesně ty momenty, kdy se zvedám a jdu si najít jiné pískoviště. A za víc než dvacet let mě to potkalo jen dvakrát, nyní tedy potřetí, což možná zase není až tak špatná bilance.

Takže zpět ke zmíněnému klišé a k tomu, co mě vždy dokázalo udržet na jednom místě. Bez ohledu na to, kde jsem zrovna dělal, jsem měl vždy obrovské štěstí na lidi, se kterými jsem musel každý den spolupracovat. V čem byli výjimeční? Byli úplně normální! Ale neplést s průměrným. Normální kolega je člověk, se kterým normálně řešíte práci, normálně maká, normálně vám pomůže a po práci s ním můžete (a taky chcete) normálně jít na pivo. A pochopitelně, že každý takový člověk má i své normální lidské slabiny, pro které ho rovněž máte úplně normálně rádi.

Mé štěstí v časech, kdy mě práce bavila, spočívalo i v tom, že jsem nikomu nemusel nikdy dokazovat, co umím, nemusel jsem se zpovídat z toho proč, co a jak dělám, nemusel jsem v 9:00 hlásit příchod a 17:30 odchod, vyplňovat timesheety (nebo timeshity?) a obsah své práce jsem si do značné míry svobodně určoval sám. Práce novináře totiž tuhle možnost dává. Bystrý jedinec podobnou svobodu nezneužívá, ale oplácí stejnou mincí, tedy důvěru za důvěru. A že se neflákáte váš šéf, i kdokoliv z kolegů, pozná jednoduše. V novinách totiž platí nepřekročitelná pravda: stránky se samy nezaplní a uzávěrku neokecáš.

Bohužel častou realitou bývá, že se většinou dřív nebo později ve vedení firmy objeví někdo, komu tahle svoboda připadá podezřelá a cítí velkou potřebu narušit fungující symbiózu mezi firmou a jejími zaměstnanci. Někdo, kdo má potřebou zasahovat do práce ostatních a z kompetentních zaměstnanců činit nekompetentní. Je to jakási paralela mezi státem založeným na ochranářském vládnutí s potřebou hlídat své ovečky na každém kroku, versus státem založeném na občanské společnosti a svobodě každého jednotlivce.

Když jsem loni opět dospěl k přesvědčení, že je nejvyšší čas odejít z místa, kde mi práce přestala dávat smysl, chvíli jsem řešil, jestli se naplno vrhnu na „volnou nohu“ nebo se pustím do nového dobrodružství jako zaměstnanec v nějaké nové firmě. Moc jsem tomu nedával. Bylo mi jasný, že z výše popsaných důvodů jsem prakticky nezaměstnatelný v jakékoliv klasické korporaci a na práci ve všudypřítomných start-upech jsem si přišel být zase málo hipster. Nakonec jsem se řízením osudu ocitl ve Sciu a jak jsem psal v úvodu, po necelém půl roce můžu říc: maximálně spokojen. Starám se o komunikaci, takže dělám, to, co jsem měl vždycky rád a čemu rozumím – píšu. Třeba tenhle sloupek. Pracuji zase s úplně normálními lidmi, kteří normálně důvěřují mým schopnostem a tomu, že i bez píchaček udělám svou práci, nikdo neprudí s nenormálními korporátními móresy a kdyby zrovna nebyly zavřené hospody, tak bych normálně s kýmkoliv s chutí vyrazil na to pivo. Ale i toho se určitě brzy dočkám.