Klidně si položím v práci hlavu na stůl a usnu

Vaše maminka vždycky zmiňovala, že firmu Ryor založila proto, aby vás dvě uživila, protože jste na všechno byly jen vy dvě. Je to něco, co si pak člověk nese celý život v sobě, ať již ve vztahu právě k mamince nebo odkazu firmy, kterou vybudovala?

Ano, já si myslím, že to mě bude ovlivňovat napořád. Maminka vždy říkala, že má dvě děti – mě a firmu. Takže opravdu vnímám, že náš život je srostlý s firmou, že je to takový druhý domov. Je to něco, kvůli čemu nespíte, pořád přemýšlíte, co zlepšovat, prostě nikdy za sebou nezabouchnete dveře.

Kdy jste poprvé začala vnímat, co dělá vaše maminka za práci, že doma „vaří“ krémy?

Ryor byl založený, když mně byly tři roky a firma fungovala na začátku u nás doma ve dvougeneračním domě. Nahoře jsme bydlely, dole byla firma. Takže to si uvědomíte hned. A když firma začala růst, tak z obýváku vznikly kanceláře a pak se pracovalo i v ložnici. V garáži vždycky „parkovaly“ jen krabice a pro mě to byla jedna obrovská prolézačka. Firma prorůstala domem. Coby dítě jsem firmu vnímala jako obrovské hřiště a měla strašnou radost, co je kolem lidí. Když se Ryor v roce 1997 přestěhoval do nového areálu, tak byl dům najednou úplně prázdný. I proto jsem se později těšila, že budu moct být zase ve firmě.

„Maminka vždy říkala, že má dvě děti – mě a firmu.“ (Eva Štěpánková, zakladatelka Ryoru a Jana Stránská) Foto: Petr Kozlík jr.

Jak jste se zapojovala do chodu firmy? A kdy začalo být jasné, že budete pokračovat v podnikání vaší maminky?

Už jako malá jsem si hrála ve vaně a stejně jako maminka něco míchala. Taky mám schovaný návrh reklamy napsaný dětskou rukou a slogan „kupte si Aknestop, je to lahvička a v ní vodička…“. Když jsem byla větší, začala jsem do firmy chodit na brigády a asi v 19 jsem tu začala pracovat naplno. Samozřejmě, že lidé okolo vždycky říkali, „ty budeš jednou jako maminka, ty tu firmu převezmeš“, ale maminka zase odpovídala, že mě do ničeho nebude nutit, i když se mě vždycky snažila zapojit.

To kreativní tvoření vám vydrželo dodnes a tipuju, že vás asi dost baví. Navrhovala jste třeba design dětské řady výrobků…

Kreativa mě strašně baví, a to přesto, že v ní postrádám pořádek, který mi jinak vyhovuje. I když mě baví například právě navrhování obalů, je třeba si hlídat, aby se člověk nestal Jaromírem Soukupem a nepropadl přesvědčení, že on jediný to zvládne nejlíp.

Nejsem sice znalec designu, ale ty obaly mi přijdou opravdu profi.

Chodila jsem na kurzy kreslení a myslím si, že naivismus v tvorbě mi velmi jde. (směje se) Návrhů vzniklo hodně a zákazníci nám pomohli vybrat finální.

Nastoupila jste pak v Ryoru rovnou na nějakou pozici nebo, jak bývá v některých firmách zvykem, jste absolvovala povinné kolečko a začínala pěkně od píky až po manažerskou židli?

Zrovna byla volná židle asistentky marketingu, takže jsem začínala tam. To v reálu znamenalo mimo jiné třeba roztřídění testerů a jiné manuální práce. Ale protože nikdo do té doby neřešil online marketing, začala jsem se realizovat v něm. Prosadila jsem vybudování eshopu v době, kdy jiní říkali, že kosmetiku přes eshop nikdy nikdo kupovat nebude. Často jsem si novou práci vyzkoušela potom, co někdo odešel, a já převzala jeho práci. Dodneška mě baví tahle možnost vyzkoušet si nové věci. Často přitom zjistíte, že by se některé věci daly dělat lépe. 

Když budeme uvažovat stylem, že jsme všichni chudáci a všechno se řítí do záhuby, tak nám nezbývá, než si vzít lexaurin a odpadnout. 

Třeba?

Třeba v době Covidu, když bylo hodně lidí nemocných a kdo mohl šel do výroby, tak jsme zjistili, že některé věci v expedici by se daly automatizovat. Dnes se také hodně zaměřujeme na automatizaci IT procesů. Dokonce jsme vytvořili pozici digitálního ambassadora, který nám pomáhá vymýšlet, co bychom mohli ještě zlepšit.

Co vás nejvíc ovlivnilo ve vašem vzdělávání?

Určitě ráda vzpomínám na základku. Pak jsem absolvovala chemicko-farmaceutickou střední školu. Na tu jsem šla plná nadšení, co všechno se tam naučím. To se i stalo, opravdu jsem se tam hodně naučila. Ale zároveň jsem zjistila, že na školu zamířilo i mnoho lidí, kteří tam šli jen kvůli tomu, že zde brali bez přijímaček. Škola jako taková je pak vůbec nezajímala, takže studium mezi nimi nevytvářelo zrovna inspirující prostředí. Hodně mě to tehdy mrzelo, ale zpětně jsem za takovou zkušenost ráda, protože jsem si díky tomu uvědomila, jak je společnost různorodá. Protože když jsem předtím chodila na uměleckou školu, tak jsem se pohybovala v jakési bublině lidí, které to bavilo a všichni přemýšleli dost podobně. Ale popravdě, jsem moc ráda, že už do školy chodit nemusím. (směje se)

„I když mě baví například navrhování obalů, je třeba si hlídat, aby se člověk nestal Jaromírem Soukupem a nepropadl přesvědčení, že on jediný to zvládne nejlíp,“ komentuje Jana Stránská obaly k dětské kosmetice, které vytvořila.

Proč jste ráda?

Šla jsem potom na Vysokou školu chemicko-technologickou, kde jsem ale zjistila, že tohle studium pro mě vůbec není. Byla to taková ta nalajnovaná cesta, jak si ji představovala moje mamka, ale nebylo to vůbec podle mých představ. Když jsem ze školy odešla, tak měla představu, že rok strávím ve firmě a pak se přihlásím zase na jinou školu. Já už jsem ale na žádnou nešla a místo toho jsem začala navštěvovat nejrůznější semináře a učit se to, co mě bavilo, protože když je vám devatenáct dvacet, tak máte chuť nasávat strašně moc informací. Mě tehdy navíc strašně moc motivovalo to, aby mě někdo nevnímal jako protekčního spratka, takže jsem se rozhodla, že budu strašně dřít, aby všichni viděli, že to mám odmakané.

„Ryor je naše rodinné stříbro. Nikdy nás nenapadlo firmu prodat a nikdy jsme ani nepřizvali investory,“ řekla jste v jednom rozhovoru. Běžný zaměstnanec v průběhu života vystřídá několik zaměstnavatelů a často i různé profese. Dovedete si už teď představit, že v jedné firmě strávíte celý život? 

Zrovna u nás je dost zaměstnanců, kteří ve společnosti pracují okolo 30 let a mnozí z nich dojíždějí i z velké dálky. Aby člověk vydržel dlouho v jedné firmě, tak k tomu potřebuje dvě věci: po lidské stránce si rozumět s ostatními a zároveň je důležité získávat stále nové impulzy. Kdybych byla x-let na jedné pozici, tak bych se určitě taky cítila vyhořelá. Mimochodem novým impulzem byl i Covid, který dokázal podnikání otočit o 180 stupňů. Hodně impulzů a nových pohledů na věc mi nyní dává taky můj manžel, který stále přemýšlí, jak věci zlepšovat.

Takže věříte, že budete stále nacházet tyto nové impulzy?

Věřím. V minulosti jsem přemýšlela, že bychom založili ještě jinou firmu, ale nakonec jsem dospěla k tomu, že bych nemohla tu stávající práci dělat na 100 %. A nejspíš bych pak měla špatný pocit, že ani jednu věc nedělám dokonale. Na druhou stranu ty impulzy mohou být opravdu různé. Vedle kosmetiky teď vyrábíme i svíčky, pustíme se více do oblasti čajů a novinkou je pro nás i větší rozvoj našich vlastních prodejen.

Často jsem si novou práci vyzkoušela potom, co někdo odešel a já převzala jeho práci. Dodneška mě baví tahle možnost vyzkoušet si nové věci. Často přitom zjistíte, že by se některé věci daly dělat lépe. 

Jaké to je dělat s manželem? Jak si v takovém případě nezevšednět nebo se nepohádat nad pracovními otázkami?

Spousta lidí říká, že si to nedovedou představit. Přiznávám, že i my jsme se chvíli srovnávali, takže jsme se třeba dohodli, že od určité chvíle se o firmě bavit nebudeme. Ráno je proto u nás normální otázka, „Můžu už na tebe mluvit s pracovními věcmi?“ A jsou dny, kdy odpověď ano zazní, až když dojedeme do práce.

A jaké to bylo dělat ve firmě s vlastním rodičem? Je to stejné, jako život a výchova v běžné domácnosti? Nebo maminka při překročení recepce přepínala do nějakého jiného, pracovního „módu“? Třeba děti učitelek – pokud se společně ocitly v jedné škole – tohle dobře znají.

Myslím, že mamka to moc neumí oddělovat, takže jsme se kdysi musely docela rychle „odbydlet“. Ono je totiž normálně složité žít v dospělosti s rodiči, natož když s rodičem ještě pracujete. Nemůžete si třeba před ostatními zanadávat na šéfa. A taky mi chvíli trvalo, než jsem se naučila určité pracovní diplomacii a tomu, jak s mamkou komunikovat. Dneska už je v důchodu a tak jí především reportujeme, i když víme, že musíme reportovat až poté, co je problém vyřešen. (směje se)

„Aby člověk vydržel dlouho v jedné firmě, tak k tomu potřebuje dvě věci: po lidské stránce si rozumět s ostatními a zároveň je důležité získávat stále nové impulzy.“ Foto: Tomeš

Pokračujete ve stejném stylu vedení firmy jako vaše maminka nebo s vámi přišla nějaká změna?

Sice asi máme stejný přístup, ale snažím se některé věci nedělat a spíš je v sobě dusit. Což ale taky není dobře. V tohle byla moje maminka velmi rázná, energická, bouchla do stolu a bylo. Taky bych to tam někdy emočně ráda naplno pustila, taky mám v sobě trochu cholerika, ale nechci ho vypouštět ven a hledám rovnováhu jak komunikovat.

Narážíte v kontextu žena-podnikatelka na nějaké předsudky, stereotypy či bariéry, nebo to už je překonané téma?

Myslím, že záleží na povaze ženy, co si nechá líbit. Já jsem samozřejmě ovlivněna tím, že dělám ve výrazně ženském prostředí. Ale když na někoho takového náhodou narazím, tak se ho snažím spíš politovat a říct si, že za to asi nemůže a kdoví, v čem vyrůstal. Velmi mě teď pobavil jeden obchodní partner, kterého jsme s kolegyní odmítly, a on zkoušel volat manželovi s nabídkou, pojďme to vyřešit jako chlap s chlapem. Ale to jsou spíš výjimky. Navíc jsem se naučila ze svého okolí filtrovat lidi, kteří mi nesedí a nepouštět si je k sobě. 

Co vás ve vaší práci nebaví, co byste zrušila?

Nebaví mě smlouvy. A taky mě moc nebaví počítání. Protože jsem introvert, tak mě nebaví ani práce s velkým množstvím lidí. Naopak mě baví všechno tvůrčí.

U čeho relaxujete?

U cvičení, hudby, malování s poslechem podcastů, na zahradě a taky si strašně ráda povídám s manželem. Cvičení mi pomáhá nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Skvěle si u něj čistím hlavu.

Řekla byste o sobě že jste workoholik nebo máte nastavena nějaká pravidla, jak práci nepodlehnout natolik, že pak člověk zapomíná žít?

Mám to ve vlnách. Na podzim bylo strašně moc práce, mnoho novinek, cítili jsme, že přichází těžká doba, a v tu chvíli jsem všechno ostatní kromě práce zanedbávala. Ono si to nakonec vybere svou daň, protože jsem ve finále odpadla s angínou. Ale s takovou, že mi bylo všechno jedno, snad i kdyby mi někdo řekl, že hoří firma. Teď, protože s manželem čekáme přírůstek do rodiny, tak když to na mě přijde, dokážu perfektně vypnout. Klidně si položím v práci hlavu na stůl a usnu.

Normálně je složité žít v dospělosti s rodiči, natož když s rodičem ještě pracujete. Nemůžete si třeba před ostatními zanadávat na šéfa.

Daly vám poslední roky poznamenané Covidem, válkou na Ukrajině a energetickou krizí něco pozitivního?

Rozhodně to tak musíte brát. Účastnila jsem se konference, kde byli samí majitelé firem a vedoucí pracovníci, kteří si jen stěžovali – na nedostatečné vládní stropy energií, na komplikace spojené s válkou na Ukrajině a jiné věci. Říkala jsem jim, jasně, že to je a bude těžké, ale musíme o každé takové situaci přemýšlet jako o příležitosti. V opačném případě, když budeme uvažovat stylem, že jsme všichni chudáci a všechno se řítí do záhuby, tak nám nezbývá, než si vzít lexaurin a odpadnout. 

Co pro vás znamená spojení slov „smysl v práci“?

Že přináším hodnoty – zákazníkům i kolegům – a taky to, když spousta lidí okolo mě říká, že je práce baví. Sama si totiž nedovedu představit, že by mě práce nebavila. A když máte pozitivní zpětnou vazbu, tak zároveň získáte pocit, že se do práce chodíte bavit.