Lesní office je lepší než home office

Začnu trochu oklikou: pamatujete, kolik posměšků kdysi sklidil Miloš Zeman, když prohlásil, že na Vysočině bude objímat stromy? Ať už si o současném prezidentovi myslíte cokoliv, předpokládám, že tohle by u vás posměšek nikdy nevzbudilo…

Tu situaci si pamatuji a myslím, že hlavní důvod toho posměchu se týkal spíš vztahu části lidí k Miloši Zemanovi a tomu, co tím výrokem asi myslel, než čistě samotného objímání stromů. Zároveň je tu jistě skupina lidí, kterým je představa objetí se stromem cizí nebo směšná, těch je mi ale spíš líto, protože to ukazuje na jejich vlastní vnitřní neúplnost nebo přímo zranění. Schopnost navázat blízký vztah s jinou, téměř libovolnou živou bytostí, je jednou z lidských výsad a zároveň charakteristickým rysem. Jsme mezidruhoví diplomaté, to je naše velké poslání, na které bohužel často zapomínáme.

Nepřijde vám, že městský člověk často přírodu ze svého života buď vytěsnil, nebo je jí naopak až posedle fascinován, kdy třebas začne hystericky bojovat za holuba hnízdícího na stromě, jak jsme nyní byli svědky v Praze? Neztratili jsme už jakýsi normální balanc mezi extrémy, nezpřetrhali jsme si to přirozené pouto k přírodě?

Současný člověk, trávící většinu života ve městě, má určitě o dost jiný vztah k přírodě než třeba jeho prapraděda, ale ještě o mnoho odlišnější než měl řekněme člověk z období paleolitu. I tak si přes tuto časovou propast v sobě neseme velké dědictví – kolektivní vzpomínky na jednotu člověka a jeho prostředí. To, že dnes silně vnímáme narušení této jednoty, vlastně ukazuje, že jsme schopnost se s přírodou spojovat ještě neztratili. Jen jsme si odvykli ji používat. Každé větší přiblížení k přírodě potom vnímáme jako osvěžení, obohacení, „návrat domů“ a skutečně nás může léčit a rozšiřovat naše vědomí. Proto tolik lidí v některé fázi svého života utíká z města do přírody. Obecně bych nad lidským pokolením ještě hůl nelámal, ale také je pravda, že tváří tvář přicházející výzvě klimatické změny bude potřeba nejen vydolovat povědomí o významu našeho pouta s přírodou a Zemí, ale i zkombinovat to s naší další velkou dvousečnou zbraní – lidskou pragmatickou myslí, protože to se nám zatím v historii příliš nedařilo.

„V mnoha ohledech sféry života moc neodlišuji, což je právě jeden z rozdílů mezi tím, kdy pracujete, protože „musíte“ a tím, kdy se realizujete smyslem svého života.“

Co si mám představit pod pragmatickou myslí?

Když to řeknu stručně – hlavním problémem moderního člověka ve vztahu k přírodě není ani tak to, že by nebyl schopný se s ní spojit, ale spíš že má nadměrně zaměstnanou mysl jinými podněty. Žijeme příliš „v hlavě“, myšlenkovými koncepty a zdánlivě důležitými teoriemi o světě kolem, aniž bychom ho vnímali opravdu v daný moment a takový, jaký je. To je ostatně i jeden z cílů lesní terapie – vystoupit z hlavy a začít vnímat přírodu skrz tělo a jeho smysly. Je to také jeden z nejjednodušších způsobů, jak se zpřítomnit, smysly jsou totiž naše kotvy v přítomnosti. Těžko můžete například slyšet zvuk z minulosti. Vše, co vnímáte smysly, je tady a teď a hlava tak může odpočívat. Pokud to ještě umí.

Dřív jste dělal ve vedoucích pozicích ve velkém internetovém vydavatelství, dnes se věnujete lesní terapii. Co se v člověku odehraje, že zásadně změní svůj přístup k životu a k náplni své práce?

Ona to nebyla zas tak velká otočka. Sice jsem dlouho pracoval v jiných oborech a práce mne bavila, ale opravdu dobře jsem se vždy cítil až v přírodě. Jako by to byl dvojí život – v lese jsem se nabíjel energií a v práci ji potom odevzdával. To mi po nějaké době přestalo dávat smysl, protože život je přece dost zásadní věc, aby v něm mohlo obojí fungovat zároveň. Přitom jsem víc a víc cítil, že skutečným životním smyslem je nejen obohacovat sám sebe, ale také co nejvíce vracet svému okolí a dalším lidem. Když jsem potom objevil japonské pojetí lesní terapie – Shinrin-yoku – a zjistil, že spojování s přírodou tam má dlouhou historii a navíc reálný vědecký základ a široce akceptovanou léčebnou hodnotu, rozhodl jsem se věnovat naplno jejímu přenosu k nám do České republiky. Nelituji ani v nejmenším, dělám totiž to, co mi dává největší smysl.

Ale to není jediná věc, které se věnujete…

Ano, zároveň se z podobného důvodu věnuji také práci pro neziskovou organizaci Hnutí DUHA, které pomáhám s PR. Je to opět „práce typu radost“, která má smysl a zároveň propojuje moje aktivity dohromady – lesy pomáhám chránit i přivádět k nim další lidi.

„Když jsem objevil japonské pojetí lesní terapie – Shinrin-yoku – a zjistil, že spojování s přírodou tam má dlouhou historii a navíc reálný vědecký základ a široce akceptovanou léčebnou hodnotu, rozhodl jsem se věnovat naplno jejímu přenosu k nám do České republiky. Nelituji ani v nejmenším, dělám totiž to, co mi dává největší smysl.“

Promítla se vaše potřeba být ve spojení s přírodou i do dalších aspektů vašeho života, nejen tedy těch pracovních? 

V mnoha ohledech sféry života moc neodlišuji, což je právě jeden z rozdílů mezi tím, kdy pracujete, protože „musíte“ a tím, kdy se realizujete smyslem svého života. Takže i domov máme plný přírody, se svou ženou, která ve své praxi kombinuje aromaterapii a tradiční čínskou medicínu, pěstujeme, sbíráme a využíváme byliny, naše děti chodí do lesní školky a tak dále.

Aniž bychom nad tím hlouběji přemýšleli, většina z nás tak nějak intuitivně cítí, že pobyt v přírodě nám dělá dobře a že tam takzvaně můžeme dobíjet svoje baterky. Je i nějak vědecky popsáno, co se s námi v lese či přírodě děje?

Ano, poměrně dobře, i když samozřejmě spoustu věcí stále teprve objevujeme. Vědecký popis našeho sepětí s přírodou je poměrně nová disciplína, byť v dílčích oblastech, věnovaných zejména fyziologickému zdraví, už bylo ledacos popsáno. Dalo by se říci, že tato potřeba souvisí opět s naší posedlostí uchopit vše rozumem, ale v současném světě je to zřejmě jeden z nejefektivnějších způsobů, jak lidem něco důležitého zpřístupnit, říci, že je to dokázáno vědecky. Asi nejvíc práce v tomto ohledu provedli právě Japonci. V 80. letech minulého století totiž hledali způsob, jak čelit nárůstu civilizačních chorob souvisejících s přechodem své společnosti na znalostní ekonomiku. Ta je totiž spojena s redukcí pohybu a trávením většiny času v budovách. A protože jejich kulturní tradice je stále silně spojená s přírodou, rozhodli se hledat odpovědi i tam. Japonská vláda proto zadala sérii výzkumů, které měly zjistit, jak moc je pro člověka příroda důležitá. 

„Možná už jste zachytil japonský výraz „karoši“ pro smrt z přepracování, jednu z daní za rychlý vývoj v kultuře silně orientované na výkon.“

Tedy s cílem zjistit, zda pro svůj život potřebujeme víc, než jen čistý vzduch, čistou vodu a nezničené životní prostředí?

Dá se to tak říci, ten záměr byl ale o dost větší – v podstatě jim šlo o to ověřit vědeckou metodou to, co cítíme intuitivně jako pozitivní vliv přírody na zdraví. A také co konkrétně by mohlo pomoci s některými druhy civilizačních zdravotních problémů, jako jsou nemoci kardiovaskulárního, imunitního, nervového systému, podporou regenerace, prevencí syndromu vyhoření a další. Ostatně možná už jste zachytil japonský výraz „karoši“ pro smrt z přepracování, jednu z daní za rychlý vývoj v kultuře silně orientované na výkon.

Na co tedy v Japonsku přišli?

Výsledkem těchto vládních studií byla řada fascinujících zjištění o hluboké závislosti lidského zdraví na podnětech z okolního prostředí. Naše smyslové, regulační a autonomní tělesné systémy jsou evolučně nastaveny tak, aby nás udržely zdravé v přírodě. My v ní ale už tolik – nebo vůbec – nejsme, takže podněty, které tyto systémy dostávají, je často matou nebo přímo ohrožují. Je například dokázáno, že lidský imunitní systém reaguje na látky, vylučované rostlinami – terpeny – tak, že zvyšuje množství a aktivitu takzvaných NK lymfocytů, které dělají v těle úklid a bojují s patogeny. Návštěva lesa snižuje krevní tlak, pomáhá předcházet cukrovce druhého typu, zlepšuje mentální zdraví a kognitivní funkce, je účinnou podporou pro snižování deprese a mnoho dalšího. Nicméně jak říkáte, všechny tyto vědecké důkazy jsou vlastně nadbytečné, jestliže efekt pobytu v lese sami cítíme. Jak říká jeden z mých učitelů Wim Hof „feeling is understanding“. 

„Učení je pro mne kreativní způsob reakce na neustálou proměnu světa, života a sebe samého. Život sám je proudem změn, na což mohu reagovat více způsoby v závislosti na úrovni svého vědomí a momentální energetické kapacity – od snahy je pasivně ignorovat nebo bojovat s nimi až právě po získání nové zkušenosti, dovednosti nebo znalosti.“ 

Vyslovil jste slovo učitel. Co pro vás a ve vašem životě znamená „učit se“?

Učení je pro mne kreativní způsob reakce na neustálou proměnu světa, života a sebe samého. Život sám je proudem změn, na což mohu reagovat více způsoby v závislosti na úrovni svého vědomí a momentální energetické kapacity – od snahy je pasivně ignorovat nebo bojovat s nimi až právě po získání nové zkušenosti, dovednosti nebo znalosti. Učení je proto celoživotní proces a může mít více podob. Zrovna Wim Hof klade důraz na učení formou „rozpomínání se“ na naše přirozené instinkty a dovednosti, které jsme se v průběhu života naopak naučili přehlížet, nepoužívat.

Zaujalo mě, že v lesní terapii nejsou terapeuté, ale průvodci. To je podobné jako v našich ScioŠkolách – nemáme zde učitele, ale průvodce. Proč to nejsou terapeuté?

Terapeutem v lesní terapii je sám les. On nejlépe ví, co který člověk v danou chvíli potřebuje a umí mu to nabídnout způsobem, který bych já dopředu těžko odhadnul. Moje role je lidem k lesu otevřít dveře, nabídnout jim spojení s ním způsobem, který by nejspíš sami nezkusili, a vytvořit jim k tomu bezpečný časový a prostorový rámec. Často jsme potom společně překvapeni, jakou podobu tato unikátní zkušenost má. Nabídnu například účastníkům terapie pomalou, meditačně zaměřenou chůzi mechem a některý z nich se místo toho rozběhne obvyklým uspěchaným tempem, dokud v dálce nenarazí na plot arboreta. Při následném sdílení ve skupině nám pak prozradí, že to bylo poprvé za mnoho let, kdy neměl žádný cíl a uvědomil si nezdravě velké tempo ve svém životě. Pokud bych ho na začátku zastavil a upozornil, že má jít pomalu, tuto informaci by nezískal, „nenaučil“ by se něco o sobě. A to je právě velký rozdíl mezi rolí průvodce a učitele. 

„V naší západní kultuře, orientované na znalosti, je archetyp učitele všudypřítomný, zatímco průvodce je dost zanedbávaná role, která by nám přitom v mnoha oblastech prospěla.“

Tedy vlastně přístup objev to sám…

Jako průvodce jsem součástí celého procesu, jdu stejnou cestou a aktivitami jako ostatní účastníci terapie a sdílím s nimi svoje vlastní zkušenosti, nedávám jim ale žádný cíl, hodnocení ani očekávání. Podporuji je a nabízím jim možnosti, ale výsledek nechávám na nich a jejich vztahu s lesem a sám se něco učím. Naopak učitel, mentor či expert předává určitou znalost jako hotovou věc, a proto potřebuje podporu autority. V naší západní kultuře, orientované na znalosti, je archetyp učitele všudypřítomný, zatímco průvodce je dost zanedbávaná role, která by nám přitom v mnoha oblastech prospěla. Jednou z nich je zrovna výchova a vzdělávání, kde je mnohem užitečnější, pokud dospělý zaujme náhled z pozice průvodce dítěte, který společně s ním objevuje jeho unikátní způsob rozvoje a začleňování do složité sítě světa. Nejen že se tak něco naučí i dospělý, ale otevře tak dítěti mnohem širší paletu možností seberealizace včetně toho, že dítě může do světa přinést podstatně více ze svých talentů.

Pojďme zpět ke spojení člověka s přírodou. Jak je to s propojením hlavy či duše a těla, když se člověk ocitne v přírodě? Nikdy jsem nad tím víc nepřemýšlel, ale miluju moment, kdy vstoupím do vlhkého lesa a nasaju tu zvláštní vůni. To ve vteřině zvedne náladu…

Ano, to popisujete velmi přesně – ve vteřině. Čich je jediný náš smysl, kde vstupní signály zpracovávají nervové buňky přímo na sliznici a předávají je bez velkého zpoždění rovnou do mozku. Proto je také možné aromaterapií ovlivňovat náladu. A jak nám připomněl posel z divočiny koronavir, jsme stále živo-čichové. Bez čichu je život náhle jaksi plochý. Zato vůně našeho domova – i my ve střední Evropě jsme potomci lesních národů – nás okamžitě naladí pozitivně. Víte, co je jedno z nejlepších a nejdostupnějších přírodních antidepresiv? 

Kdybych chtěl zavtipkovat, tak řeknu, že nějaký fermentovaný nápoj…

Prohrabat se rukama ve zdravé hlíně. Biofilní bakterie Mycobacteria Vaccae vám zvýší hladinu serotoninu a tím zlepší náladu. Někteří lidé z toho důvodu dokonce lesní hlínu jedí, protože vstřebání bakterií ingescí – střevem – je nejrychlejší. Mně stačí klasický přenos přes kůži (usmívá se). Podobně fungují kyslíkové anionty, záporně nabité částice, které vznikají v okolí tekoucí vody, nejlépe u vodopádů, kde se voda tříští. Jednak zlepšují náladu a prokazatelně fungují v léčbě astmatu. A co je zajímavé, pokusy o umělou výrobu aniontů elektrickým proudem nikdy nevedly ke stejnému léčebnému účinku. Příroda si své recepty narozdíl od lidí nemusí patentovat, nabízí nám je stále zdarma.

„Terapeutem v lesní terapii je sám les. On nejlépe ví, co který člověk v danou chvíli potřebuje a umí mu to nabídnout.“

Vy zdůrazňujete, že lesní terapie není ani žádné cvičení v lese, ani ezoterie nebo meditace, ale že má vědecký základ a vychází ze zmíněného japonského umění Shinrin-yoku, tedy lesní koupele. To zní ale ezotericky, můžete tedy celou věc trochu přiblížit?

Shinrin-yoku znamená v překladu opravdu „lesní koupel“, ale myšleno nikoliv ve vodě, ale ve zmíněných  léčivých částicích lesní atmosféry. Mimochodem, bylo zjištěno, že koncentrace terpenů, těchto vzdušných elementů lesní lékárničky, je největší mezi 1,5–2 metry nad zemí, tj. právě tam, kde bývá u lidí hlava. Není to úžasné?

Efektu „koupele“ tedy dosáhnu prostým chozením po lese?

Částečně ano – na fyziologické úrovni. Stejně tak důležitý je ale i psychologický aspekt, tj. jak dobře a hluboce jsem schopný se na spojení s lesem vědomě zaměřit, „vystoupit z hlavy“ a nechat běžný život za sebou. K tomu slouží právě metody smyslového vnímání. Mnou používaná forma lesní terapie vychází ze Shinrin-yoku, ale je upravena blíže pro naši kulturu. Její autor, Američan Amos Clifford, ji přenesl z Japonska a upravil tak, aby z benefitů lesní terapie mohlo těžit co nejvíce lidí, částečně ji rozvíjím a doplňuji o další prvky i já. Během zhruba tří hodin smyslového propojování s přírodou a dechových cvičení by měl být efekt velmi podobný jako u víkendového pobytu v japonském centru lesní medicíny se Shinrin-yoku – uvolněná a klidná mysl, pocit životní radosti, zvýšená imunita. Přijďte to vyzkoušet také.

Jste certifikovaný průvodce lesní terapií. Kde se dá takový certifikát získat a co všechno to obnáší?

V současné době nabízí certifikaci v Evropě už více asociací nebo institutů s rozdílnou kvalitou, od víceméně marketingové nálepky, po propracovaný systém s důrazem na seberozvoj v mnoha směrech. Do značné míry je to daň za nový, rozvíjející se obor. Je tedy dobré vybírat s ohledem na hodnoty, které zastáváte. Moje certifikace u Association of Nature and Forest Therapy trvala necelý rok a zahrnovala jak osobní trénink s mentory v norské divočině, tak dálkové studium s průběžným „přezkušováním“. Šlo o komplexní rozvoj dovedností průvodce, znalostí ekopsychologie, původních tradic, fytoterapie, zdravotního kurzu atd.

Ve svém videu zmiňujete, že v Japonsku jsou ozdravné pobyty v přírodě součástí tamního zdravotního systému. Opravdu je síla přírody tak mocná, abychom ji mohli srovnávat třeba s léčebnými pobyty v lázních? 

Bezpochyby. Nakonec, většina léčebných procedur i léků jsou inspirovány nebo přímo přeneseny z přírody. V Japonsku funguje něco přes 30 center tzv. lesní medicíny, kde můžete sami nebo na doporučení svého lékaře strávit několik dnů v rámci terapie předcházející přepracování. Podle jedné ze statistik tuto možnost někdy využilo kolem 20 % ekonomicky aktivních obyvatel. 

„I v parku uprostřed města je pak možné čerpat vnitřní klid a snižovat stres díky smyslovému vnímání přírody – „nalézat svůj střed“, jak říkají Číňané.“

Existuje jedno staré přísloví, jehož obsah si řada lidí asi ne vždy plně uvědomuje: Doktor léčí, příroda uzdravuje. Na eliminaci jakých nemocí může mít myšlenka lesní terapie pozitivní vliv? 

Chápeme-li nemoc jako nerovnováhu v životním systému člověka, zahrnující i jeho prostředí, může ji eliminovat nejlépe sám člověk rozpoznáním a vyloučením příčin této nerovnováhy. Lesní terapie je pak skvělým pomocníkem pro přiblížení se ke zdroji rovnováhy. Je dobrou prevencí stresu, snižuje krevní tlak a stresové hormony, zlepšuje imunitní funkce, pomáhá předcházet civilizačním chorobám, je prevencí Alzheimerovy choroby a mnoho dalšího. Někteří z mých kolegů v zahraničí ji využívají jako podpůrnou terapii při léčbě širokého spektra onemocnění v klinické praxi, od kardiovaskulárních nemocí po schizofrenii. Jedna ze studií v Japonsku nalezla přímou korelaci mezi množstvím lesů a výskytem rakoviny v jednotlivých oblastech – čím více lesů, tím méně rakoviny u obyvatel. Některé souvislosti jsou překvapivě hluboké a jednoduché zároveň: už po pár minutách cíleného sledování tvarů listů na stromech se vám zpomaluje krevní tep a klesá hladina stresových hormonů, zatímco procházka podél ostrých hran skleněného mrakodrapu vám je naopak zvýší. Přinesme do města biofilní architekturu, inspirovanou přírodou, a předejdeme výskytu civilizačních chorob.

„Čich je jediný náš smysl, kde vstupní signály zpracovávají nervové buňky přímo na sliznici a předávají je bez velkého zpoždění rovnou do mozku. Proto je také možné aromaterapií ovlivňovat náladu.“

Jak často by se měl člověk regenerovat v lese, zvlášť s ohledem na typicky hektický život ve městech? A může les vyměnit třeba za městský park?

Potřeba kontaktu s přírodou je hodně individuální, ale dá se říci, že účinky tříhodinové lesní terapie trvají cca týden. Nejlepší je, když lesní terapii nevnímáme jako jednorázovou záležitost, ale jako celoživotní praxi, dovednost, kterou můžeme trénovat a rozvíjet jako každou jinou. I v parku uprostřed města je pak možné čerpat vnitřní klid a snižovat stres díky smyslovému vnímání přírody – „nalézat svůj střed“, jak říkají Číňané. Nejtěžší na tom všem je ze začátku udržení tohoto záměru, nenechat si odvést pozornost zdánlivě naléhavými potřebami naší hyperaktivní mysli, a právě proto je užitečné začít s průvodcem.

Pro koho je lesní terapie vhodná? V některých zemích prý terapii nabízejí firmy jako zaměstnanecký benefit…

Obecně pro kohokoliv, kdo cítí potřebu většího spojení s přírodou. Ať už kvůli přemíře stresu, neklidu, posílení imunity, nebo prostě pro osvojení více způsobů, jak ji vnímat. Mám účastníky mnoha typů, od vyčerpaných manažerů, přes podobně vyčerpané maminky na mateřské, po jogíny nebo i lidi žijící v lese, kteří přichází se zájmem o nový pohled na přírodní terapii. Zatím nikdo neodcházel zklamaný a věřím, že to tak zůstane. (Usmívá se.)

Jak vypadá váš „pracovní den“, když vyrazíte se skupinkou zájemců o lesní terapii do terénu?

Lesní terapie trvá kolem tří hodin, obvykle spíš déle, a když započítám i dobu přípravy, zabere mi zhruba půlku dne. Obvykle se snažím dorazit na místo v předstihu, naladit se na atmosféru lesa, navázat s ním a s krajinou vztah a požádat je o podporu. Stejně tak zůstávám i po terapii ještě chvíli na místě, abych pro sebe v klidu uzavřel získanou zkušenost a mohl s ní přejít zpět do „normálního“ světa. Kromě toho předtím i potom plním jiné pracovní a osobní povinnosti, plynoucí z práce pro Hnutí DUHA nebo role otce a partnera – třeba cestou zpět vyzvednu děti ze školky, to jest z jiného lesa.

Už jste to naznačil v předešlém, ale kdybychom to měli stylově uzavřít, co pro vás znamená spojení slov „Smysl v práci“?

Smysl v životě. S radostí a zvídavostí zkoumat svět a sám sebe a vracet to, co získávám.