Pachatel se vrací na místo činu

Pevně doufám, že se vaším klientem nikdy nestanu. Máte představu, s kolika klienty jste od dob vzniku SANANIMu přišla do kontaktu?

To nevím, ale bylo jich opravdu hodně, určitě tisíce. Některé jsem viděla krátce, s jinými jsem se setkávala dlouho a někteří se dokonce stali našimi kolegy, kteří sami začali pomáhat.

Mám tady pro vás starý výtisk časopisu s naší někdejší reportáží. Pamatujete si na klienty, kteří se tehdy s námi bavili?

To je Jarča. (prohlíží si článek s fotografií)

A je to spíš výjimečné, že si i s odstupem mnoha let pamatujete klienty, nebo jsou jejich příběhy tak jedinečné, že se většina vryje do paměti?

Klienty, se kterými pracuji dlouhodobě, si pamatuju. To už se pak jedná o opravdová lidská setkání, a pokud se odehrávají v rámci komunity, tak jde i o skutečně intenzivní zážitky.

„Když jsme kdysi hledali prostory pro naši komunitu, tak se lidé obyčejně báli. Báli se něčeho, co neznají, nebo tak maximálně z filmů a knížek. Dnes si společnost do závislých lidí projektuje všechno zlo, až to hraničí s nenávistí.“ (Foto: archiv SANANIM)

Jaké to je zasvětit celý život jedné organizaci a zároveň práci, která na první pohled nepřináší moc radosti?

Myslím, že je to jeden z mýtů okolo lidí se závislostmi. Paradoxně se jedná o velmi radostnou práci, protože když investujete čas a vztah do pomoci našim klientům, tak oni dokážou neuvěřitelné věci. A my máme štěstí, že jsme přítomni zázraku. Představte si klienta, který je mnoho let na ulici, zoufalý, nikdo si ho neváží a on si neváží sám sebe. Pak nastoupí léčbu a nějakou společnou práci, a tak radikálně změní svůj život, že třeba ve svých padesáti jde studovat, začne pracovat a je spokojený. Na tom je krásně vidět síla lidí, jejich nezlomnost. Většina v nich přitom vidí odepsané existence, ale oni dokážou během roku dvou svůj život totálně převrátit. To je prostě zázrak a ti lidé mají můj hluboký obdiv.

Takový zázrak ale jistě nepotká každého.

Samozřejmě, že nám klienti i umírají. Bohužel nemůžeme nikomu říct, „podívej se, za rok to bude dobrý“. Kolikrát si projdou několik koleček relapsů, recidiv, komplikací. Ale jsem hluboce přesvědčena, že když se člověk nevzdá, tak jeho čas jednou přijde. 

„Máme štěstí, že jsme přítomni zázraku. Představte si klienta, který je mnoho let na ulici, nikdo si ho neváží a on si neváží sám sebe. Pak nastoupí léčbu, radikálně změní svůj život a ve svých padesáti jde třeba studovat,“ říká ředitelka SANANIMu Martina Richterová Těmínová. (Foto: archiv SANANIM)

SANANIM vznikl krátce po revoluci. Kde se zrodila myšlenka na jeho založení?

S kolegy, se kterými jsme SANANIM zakládali, jsme do té doby pracovali ve výchovném ústavu, lidově pasťáku, na Klíčově. Byla zde velká podpora psychoterapii, vzešla odsud celá plejáda významných psychoterapeutů a už před revolucí jsme se zde potkali se systémem terapeutických komunit, s polskými Monary. Zaujal nás jejich přístup k přenášení a trénování zodpovědnosti vedoucí ke svobodě, který přináší viditelnou proměnu. V pasťáku byly děti s nařízenou ústavní výchovou, nebyly tam dobrovolně, ale přesto se s nimi dalo něco dělat. A my jsme po revoluci chtěli pracovat s klienty, kteří chtějí pomoc podstoupit dobrovolně. Systému terapeutické komunity jsme v tomto směru věřili. 

Představa tedy byla vybudovat jedno komunitní centrum nebo už tehdy jste měli vizi nějakého komplexního systému zahrnující obrovské množství služeb pro závislé klienty, ale i preventivních programů aj.?

Ne, to jsme v žádném případě netušili, kam až by se vše mohlo rozrůst. Zcela upřímně, my sami jsme toho o závislostech moc nevěděli, protože tehdy to byla doména zdravotnictví. Věděli jsme něco o lidech, ale ne o oboru.

Změnila se v průběhu let klientela, nebo je v základu stále stejná?

Myslím, že se proměnila směrem k většímu zatížení traumaty a duševními nemocemi. Za komunismu drogy často souvisely se vzdorem, s potřebou postavit se na okraj společnosti, být jiný. Dnes se opravdu často jedná o traumatizované lidi, kteří mívají přidruženou psychiatrickou diagnózu. Abychom dnes potkali klienta, který začal užívat drogy tak trochu z plezíru, to už se nestává. 

„Jak jsou nemilovaní naši klienti, tak jsme nemilovaní i my, a to nás posiluje. A jak jsme nemilovaní, o to víc křičíme, protože si říkáme, že nemáme co ztratit.“

Proměnilo se podle vás nahlížení veřejnosti na závislé? Myslím, že by je lidé třeba méně odsuzovali a více litovali nebo měli s nimi soucit jako s nemocnými.

Změnilo, ale myslím, že k horšímu. Když jsme kdysi hledali prostory pro naši komunitu, tak se lidé obyčejně báli. Báli se něčeho, co neznají, nebo tak maximálně z filmů a knížek. Dnes si společnost do závislých lidí projektuje všechno zlo, až to hraničí s nenávistí. Všechny výzkumy týkající se pocitu bezpečí označují naši klientelu za velmi nebezpečnou, paradoxně však pokud tito lidé páchají násilnou trestnou činnost, tak vesměs mezi sebou. Tyhle stereotypy posilují média i filmy. A pochopitelně se téma zneužívá i v politických kampaních, protože se na něm dobře ukazuje síla, odhodlanost a ochranářská politika.

Změnil se alespoň přístup, když ne politiků, tak alespoň státu, jeho jednotlivých složek a úředníků?

Poměrně rychle u nás tehdy vznikl Úřad vlády pro koordinaci protidrogové politiky, vznikla koncepce a široká síť služeb pro lidi závislé na drogách. Do značné míry se celé věci ujal neziskový sektor, takže během asi deseti let vznikla po celé republice síť nízkoprahových služeb, kontaktních center, terénních programů, objevila se další komunitní centra a mnoho dalších věcí. Rozvoj nicméně hodně závisí právě na politicích. S Babišovou vládou začalo všechno padat dolů. Jako odborná obec se ale snažíme věci razantně prosazovat. Protože jak jsou nemilovaní naši klienti, tak jsme nemilovaní i my, a to nás posiluje. A jak jsme nemilovaní, o to víc křičíme, protože si říkáme, že nemáme co ztratit.

Terapeutickou komunitou Němčice každoročně projde přibližně 40 klientů. Terapie zahrnuje i péči o statek. (Foto: archiv SANANIM)

Co mě překvapilo, že se k podpoře vaší činnosti hlásí takové značky jako Česká spořitelna, Plzeňský Prazdroj nebo Alza. Dovedu si představit, že ve velkých firmách není asi úplně jednoduché prosadit podporu něčemu, z čeho zrovna nekouká společenské pozlátko.

Česká spořitelna byla naším partnerem přes dvacet let a hodně nám pomohla i v těch nejtěžších obdobích. Jejich nadace věnovala podpoře mnoho energie a České spořitelně jsme velmi vděční nejen za finanční podporu, ale hlavně za tu morální. Jinak pokud nás chce někdo podporovat, tak si většinou vybírá specifická dílčí témata, jako jsou například matky s dětmi nebo mladiství. Pochopitelně přesvědčit někoho, aby pomáhal závislému kriminálníkovi, je těžké.

Snažíte se u veřejnosti nějak narušovat stereotypy, které se se závislými pojí?

Účastníme se různých sportovních akcí, jezdíme cyklomaratony, podporujeme kvadruplegika Mácu, kterého vozíme na kole 2222 kilometrů. Naši klienti pomáhají, když jsou povodně, nebo když na Moravě udeřilo tornáda. V takový moment se zvedne celá komunita a jde pomáhat. Zároveň jsou to okamžiky, kdy jsou lidé vděční za jakoukoliv pomoc a nikdo neřeší, kdo ji poskytuje. Na druhou stranu nabízeli jsme i možnost ubytování pro uprchlíky z Ukrajiny, ale lidé se báli.

„Pokud nás chce někdo podporovat, tak si většinou vybírá specifická dílčí témata, jako jsou například matky s dětmi nebo mladiství. Pochopitelně přesvědčit někoho, aby pomáhal závislému kriminálníkovi, je těžké.“

Jakým závislostem dnes nejvíce podléhají mladí lidé, řekněme 15–25 let?

Určitě se to mění. Už dávno není pravda, že by mezi nimi frčel heroin. Stále dokážou propadnout pervitinu, ale nejvíc se asi pije a hulí tráva. Vedle toho tu ale máme lidi, kteří propadli online světu, hraní her.

Představují dnes velký problém závislé matky s dětmi?

Samozřejmě to problém je, ale ne ve smyslu, že bychom tu měli nějaký boom. Problém je adekvátní velikosti celé skupiny uživatelů drog, možná se jen dnes o něm víc mluví. Protože jestli někdo stojí na okraji společnosti, tak je to těhotná uživatelka. Před tou si každý odplivne a mravně pokárá.

První reportáž z čerstvě otevřeného komunitního centra pro léčbu drogově závislých SANANIM z roku 1991

SANANIM ale dávno není jen jedno komunitní centrum v jižních Čechách. Věnujete se preventivním programům, vaši klienti se starají o kavárnu, provozujete chráněnou dílnu a rozvíjíte mnoho dalších služeb. Kde se rodí nápady na další a další aktivity?

Ono to vždycky vyplynulo z toho, co naši klienti potřebují. Začínali jsme vlastně od prostředka. Když vzniklo komunitní centrum, tak jsme si uvědomili, že klienti také musí odněkud přijít, proto vzniklo kontaktní centrum. Ale to bylo málo. Ještě předtím je potřeba kontaktovat klienty v terénu. Stejně tak, když klienti opouštějí komunitu, potřebují ještě doléčovací centrum. A takhle se to větvilo dál – denní stacionář pro ty, kdo nechtějí jít do komunity; pomoc pro mámy s dětmi, které v páru řádná léčebna nevezme; speciální zaměření na dlouhodobé uživatele s kriminální minulostí, a tak dále. Dneska máme 15 zařízení a 150 zaměstnanců.

Zaujalo mě, že jste spustili Internetovou léčebnou intervenci. Co si pod tím mám představit? To je nějaké reakce na dnešní onlinovou dobu?

Viděli jsme to v Holandsku, kde funguje dlouho, a jedná se o další snížení prahu pomoci. Jde o léčbu první volby, kdy každý klient může nejdříve zkusit, jestli by to nezvládl sám. Dneska provozujeme dvě služby, kdy jedna míří na „huliče“ a druhá na gamblery. Zatímco na veškerou ambulantní péči jsou velmi dlouhé čekací doby, tady se nabízí pomoc hned. Klienti nejdřív projdou selftestem, který ukáže, zda jsou vhodným adeptem na službu. Poté se zaregistrují a zpřístupní se jim materiály, úkoly a pravidelné chaty s odborníkem.

Kolik jste v jednu chvíli schopni obsloužit klientů?

V komunitách a doléčování máme asi 90 lůžek, v rámci ambulance to bývá 30 až 50 klientů, do „Káčka“ (kontaktní centrum, pozn. red.) nám denně přijde zhruba 120 lidí a v terénu to bývá dalších 60 až 80 lidí. 

„Největší štěstí SANANIMU tak spočívá v tom, že jsme vždycky měli štěstí na zaměstnance, na lidi, kteří jsou ochotni pracovat, o své práci přemýšlet a dál se vzdělávat.“ 

Z hlediska dlouhodobého působení jste v SANANIMU výjimkou, nebo máte víc služebně dlouholetých kolegů?

Máme poměrně vysoké procento lidí, kteří v SANANIMU pracují opravdu dlouhou dobu. Zajímavé je to třeba v terénních programech. Ty většinou bývají průtokovým ohřívačem lidí, kteří se v nich učí. My v nich ale máme řadu kolegů, co zde působí mnoho let. Největší štěstí SANANIMU tak spočívá v tom, že jsme vždycky měli štěstí na zaměstnance, na lidi, kteří jsou ochotni pracovat, o své práci přemýšlet a dál se vzdělávat. 

Viděl jsem, že sháníte docela dost terapeutů. Znamená to také, že mnozí si tu pomoc druhým představují možná trochu naivně a dlouho nevydrží?

Samozřejmě, že každému ta práce nesedne, do toho holky odcházejí na mateřskou. Taky hodně podporujeme zaměstnance, aby měli psychoterapeutické výcviky, takže pak často zatouží po vlastní psychoterapeutické dráze. Zkrátka, z tohoto pohledu jsme normální firma.

Vy sama jste s tím nechtěla někdy praštit?

Já si říkám, že mám štěstí, že jsem začala dělat dobrou práci. A taky mám štěstí, že má práce je barevná – věnuju se klientům, řediteluji, starám se o personální otázky, dělám supervizi, výcvik a další věci.

„Jsem hluboce přesvědčena, že když se člověk nevzdá, tak jeho čas jednou přijde.“ 

Moje tradiční závěrečná otázka mi tentokrát přijde skoro zbytečná, ale přesto: co pro vás znamená smysl v práci?

My se v terapii hodně zabýváme existenciálními tématy. Smysl v práci je dost podstatnou součástí života a je štěstí, pokud ten smysl ve své práci máte. Je totiž velký dar, pokud můžeme pracovat tam, kde nás to baví a dává to smysl našemu životu.

Máte pro ty, kdo bojují se závislostmi, nějaké hezké povzbudivé osobní příběhy beznadějných případů s dobrými konci?

Příběhy máme, ale klientům je nevyprávíme. Ty příběhy jsou skryté v tom, že skoro ve všech našich službách pracují kolegové – bývalí uživatelé. My o tom klientům neříkáme, nemluvíme o jejich příbězích, protože chceme brát tyto kolegy se vším všudy. Jako někoho, kdo svou závislost přerostl, a tedy nemá cenu udržovat se vzpomínáním na to, co bylo a jaké to bylo v drogovém světě, když mohou žít nový zcela svobodný život.