Smířit se s následky zranění mi trvalo 20 let

Jaký je ve stručnosti příběh vzniku organizace Černí koně?

Jednoho dne jsem si řekl, že bych měl shodit pár kilo. A protože mám tělesný handicap, tak ideálním prostředkem k plnohodnotnému pohybu bylo kolo. Z vyjížděk po okolí jsem postupně přešel k amatérským závodům horských kol. Tenkrát jsem byl jediným závodníkem v protéze, a tak netrvalo dlouho a byla ze mě tak trochu celebrita. A právě svobodný pohyb, který zprostředkovává jízda na kole, a v cíli uznání soupeřů byly tou správnou směsí na vyrovnání se s handicapem. A když to tak skvěle zafungovalo na mě, proč by účast na závodech nemohla pomoci dalším lidem na cestě smíření se s handicapem? Tato myšlenka se mi zabydlela v hlavě a neustále na mě dorážela, až jsem založil neziskovou organizaci Černí koně zastřešující handicapované cyklisty.

Vy sám jste ve 14 přišel o nohu a přiznáváte, že vám trvalo 20 let, než jste se smířil s osudem. Co vám k tomuto smíření dopomohlo?

Pocit uplatnění a respekt. Uplatnění jsem si našel v práci, kdy jsem potřeboval sám sobě dokázat, že zvládnu minimálně to, co ostatní, a ještě něco navíc. To se mi podařilo, ale stále něco scházelo. Chybějící dílek mi přineslo kolo a následně respekt a uznání na závodech horských kol.

„Bez pohybu mozek zpracovává výrazně méně vjemů a nedochází k plnému vývoji jako u běžně se pohybujících dětí. Prožitky z dětství nás formují a vytváří z nás to, kým jsme ve společnosti. Je prokázána i souvislost pohybu v dětství a inteligenčním kvocientem v dospělosti.“

Motto černých koní zní: „Je to síla, co nás nutí vzepřít se osudu, je to touha, co nás přenáší přes překážky, je to život, co všemu dává smysl.“ Vysvětlete někomu, kdo nebojuje s nepřízní osudu a „hroutí se“ pod náporem každodenního života, kde handicapovaní berou tu sílu prát se s osudem a překonávat překážky?

Když se přihodí něco zlého, máte vždy na výběr ze dvou možností: bojuj, nebo uteč! Věřte, že mnozí lidé, kterým handicap obrátil svět vzhůru nohama, nejprve utíkali. Někteří před tím utíkali několik dní, jiní měsíce a vytrvalci, tak jako já, roky. Později však každý zjistí, že utéct nelze a je tedy čas mnohé přehodnotit a nepřízni se postavit čelem.

A co říkáte lidem, kteří se právě „hroutí“ pod náporem každodenního života?

Necítím právo tyto lidi poučovat. Každý má svůj práh jinde, ten je dán zkušenostmi. My handicapovaní máme práh hodně vysoko, ale to neznamená, že jsme lepší lidé. Mnozí z nás své problémy, včetně síly je zvládat, rádi vymění za to, být zase zdráv a klidně se hroutit třeba z nezaplacené složenky.

Co jste dělal a čím naplňoval život do té doby, než jste se pustil do Černých koní?

Jsem workoholik, tak nejvíce času jsem trávil prací. Ale byly to i filmy a také jsem rád hrál kulečník.

„Jako nezisková organizace nemáme šanci získat u žádné banky úvěr, který by výrobu rozběhl na plné obrátky. Nedostatek financí a nedostatek lidí způsobil, že jsme v bludném kruhu.“

Běžně se říká, že lidé ve své práci lépe chápou druhé, pokud patří k téže skupině – vyléčení narkomané mohou být skvělí terapeuti závislých, motorky lépe prodávají motorkáři a sportovní potřeby aktivní sportovci. Vnímáte, že vlastníte nějakou nepřenositelnou zkušenost, díky které máte i větší porozumění ve skupině handicapovaných?

Ano, i zde platí „sytý hladovému nevěří“. Pokud vám někdo tvrdí, že to nejde, protože má handicap, tak to musíte přijmout. Ale pokud něco řeší jeden handicapovaný s druhým, není to o tom, že něco nejde, ale naopak o inspiraci, co vše může s handicapem dělat.

„Když se přihodí něco zlého, máte vždy na výběr ze dvou možností: bojuj, nebo uteč! Věřte, že mnozí lidé, kterým handicap obrátil svět vzhůru nohama, nejprve utíkali. Někteří před tím utíkali několik dní, jiní měsíce a vytrvalci, tak jako já, roky.“

Může být handicapovaný člověk – a jste vy sám – individualista, a nebo přirozeně tíhne k týmu či rodině, potažmo k zázemí, kde na „to“ nebude sám?

V tomto případě handicap nehraje zásadní roli. Já jsem byl vždy společenský, rád jsem byl součástí týmu, bál jsem se, aby mi něco náhodou neuteklo. Postupně s věkem ale přivítám i chvíle klidu a samoty.

A jak moc jste tedy ve svém pracovním životě odkázán na spolupráci s ostatními lidmi?

Beru to tak, že prioritou je změnit svět dětí s handicapem a všichni v týmu to musí brát stejně. Znamená to občas práci navíc, ale vždy udělanou dobře. Pokud někdo tyto hodnoty nesdílí, většinou s námi dlouho nezůstane.

Pojďme k tomu, co děláte, tedy k výrobě kol pro handicapované. Jak taková firma vypadá zevnitř? Jací lidé v ní pracují a co obnáší její každodenní chod?

Pohádky začínají slovy, za devatero řekami, a firmy začínají v garážích. A to je i náš případ. Vše začalo u mě v roce 2016 v garáži a po více než roce výroby „na koleni“ jsme se přestěhovali do větších prostor. Nyní máme v nájmu vyhovující prostory, které jsme museli zrekonstruovat a vybavit. Před vládními opatřeními z důvodů Covidu jsme měli 10 zaměstnanců, z toho 7 s handicapem. Nyní nás je jen 5, z toho 3 s handicapem. Výroba probíhá tak, že rámy si necháváme vyrábět a speciály poté kompletujeme my. Sami vyrábíme pouze kola, která potřebují určitá specifika na míru tělesných možností dětí.

Ale výroba kol je jen jedna část aktivit Černých koní…

Struktura Černých koní je dělena na dva segmenty – neziskovou organizaci a sociální podnik. V České republice má většina rodin s dětmi se zdravotním postižením problémy ufinancovat veškeré potřeby spojené s handicapem, a tak kola z našeho sociálního podniku odebírá nezisková organizace, která za pomoci sponzorů a dárců tato kola dětem předává zdarma. K dnešnímu dni jsme takto předali přes 160 speciálů. Vše probíhá tak, že nás rodiče kontaktují, následně přijedou na zkoušku, abychom zvolili vhodný speciál, a pak hledáme sponzora.

Dodáváte i do zahraničí?

Prodej do zahraničí jsme ještě nezkoušeli, protože stále nejsme schopni vytvořit skladové zásoby, abychom mohli pružně reagovat na objednávky. Ale uvědomuji si, že to je jediná cesta k finanční stabilitě. A na rovinu, jsem kluk z vesnice, v této oblasti nemám zkušenosti a hledám možnosti. Uvažuji oslovit neziskové organizace a sportovní kluby v Evropě a třeba zkusit prodej přes Amazon.

„Mám opravdu radost, když můžeme vyrobit pro dítě speciální kolo, které ho vysvobodí od invalidního vozíčku a umožní mu svobodný pohyb a tak prodlouží aktivní dětství.“

Jste přitom prý jediný výrobce speciálních kol pro handicapované v Evropě. To zní, jako podnikatelská idylka monopolisty. Jak se vám tedy podniká?

Prý se tomu říká „Blue ocean“ (jedná se o koncept podnikání ve zcela novém prostředí, kde není konkurence, pozn. red.), ale problém je ve velikosti cílové skupiny. Máme výrobky, které jsou určeny, z pohledu celku, velmi malé cílové skupině, a tak mnohé z toho, co v jiných odvětvích funguje, zde neplatí. V našem případě převyšuje přínos pro cílovou skupinu zisk, a abychom se dostali k bodu zvratu, potřebujeme ročně prodat 200 speciálů. Do té doby jsme víc charita než podnikatelé. Jako nezisková organizace přitom nemáme šanci získat u žádné banky v ČR úvěr, který by výrobu rozběhl na plné obrátky. Nedostatek financí a nedostatek lidí způsobil, že jsme v bludném kruhu. Vyrábíme v rámci finančních možností a věříme, že náš čas brzy přijde.

Snažíte se pomáhat dětem, které zapojujete do paracyclingu. Zdůrazňujete přitom, jak je pohyb důležitý i pro mentální vývoj. V čem? Kolika dětí se vlastně týká nějaký fatální pohybový handicap?

Dětský mozek je jako nový počítač bez operačního systému. Vyvíjí se na základě impulsů, které přicházejí zvenčí. Proto si každé dítě potřebuje osvojit prostor, vše si osahat a učit se překonávat překážky. Bez pohybu mozek zpracovává výrazně méně vjemů a nedochází k plnému vývoji jako u běžně se pohybujících dětí. A k tomu je důležité přičíst další faktor, plasticitu mozku, která se s věkem vytrácí. V praxi to znamená, že prožitky z dětství nás formují a vytváří z nás to, kým jsme ve společnosti. Je prokázána i souvislost pohybu v dětství a inteligenčním kvocientem v dospělosti. A tím náš přínos není pouze v tom, že umožníme dětem radost z pohybu, ale i v tom, že jim umožníme se lépe prosadit a uspět v dospělosti. Prostě dětem s pohybovým handicapem umožňujeme se probojovat na stejnou startovní čáru, jakou mají děti bez pohybových omezení.

„Uvažuji oslovit neziskové organizace a sportovní kluby v Evropě a třeba zkusit prodej přes Amazon. Ale narovinu, jsem kluk z vesnice, v této oblasti nemám zkušenosti a hledám možnosti.“

Přistupují děti ke svému údělu a životu jinak než dospělí?

Pokud se dítě s handicapem narodí nebo ho získá v raném věku, většinou si neuvědomuje, že by život mohl vypadat i jinak. Toto uvědomění přichází postupně s věkem. Když mohou zásluhou našeho kola dělat téměř stejné aktivity jako jejich vrstevníci, situaci částečně kompenzuje. Jsem přesvědčen, že nejvíc rozdíly děti cítí v době, kdy přichází puberta a ke slovu se hlásí hormony. I zde může hodně pomoci sport. Dítě si potřebuje dokázat, že není na vedlejší koleji.

Máte s dětmi spojené nějaké silné příběhy lidských proměn, sportovních úspěchů, uznání…?

Vesměs každé předané kolo je příběhem lidské proměny. Děti si začínají více věřit, lépe se prosazují v kolektivu a společně s fyzickou kondicí roste i psychická odolnost. Pro mě jsou nejsilnější příběhy dětí, které trpí degenerací svalů a nervových propojení. Tato onemocnění mívají v mnoha případech trvalý progres a dítě se někdy nedožívá dospělosti. Mám opravdu radost, když můžeme vyrobit pro dítě speciální kolo, které ho vysvobodí od invalidního vozíčku a umožní mu svobodný pohyb a tak prodlouží aktivní dětství. Právě pro tyto děti vyrábíme elektrohandbike a elektrotricykly. Dětské elektrohandbike vyrábíme doposud jako jediní na světě a když si uvědomím, kolika dětem můžeme na světě pomoct, tak to je to, co mě i přes veškeré nezdary drží stále u kormidla.

„Připravil jsem kampaň na Facebooku, ale musel jsem ji ukončit, protože to hodně lidí nevhodně komentovalo a odradili tak potenciální dárce. Nejvíce mě zarazily komentáře směrované na paní Hrzánovou, opravdu mi z toho bylo smutno.“

V posledních letech jsme svědky růstu sociální odpovědnosti mezi firmami, která se projevuje například ekologickými aktivitami nebo společenskými postoji. Cítíte nějaký růst zájmu o to, co děláte? Jak se vám daří shánět sponzory a financovat vaše aktivity?

Na rovinu, mně víc připadá, že CSR (corporate social responsibility – společenská odpovědnost firmy, pozn. red.) mnohé firmy pojaly jako sexy pojem a tak stačí, aby na místo plastových obalů začaly pro své výrobky používat obaly ekologické a tím mají splněno, což je vlastně pravda. Ale nechci všechny házet do jednoho pytle. Je dost firem, které skutečně provozují filantropii, ale nedokáží finančně uspokojit všechny žádosti. Občas mi to připomíná hru škatulata hýbejte se – pokud se nám podaří u nějaké firmy uspět, bývá to většinou na úkor jiné neziskové organizace a naopak.

„Je to síla, co nás nutí vzepřít se osudu, je to touha, co nás přenáší přes překážky, je to život, co všemu dává smysl.“

Když se podívám na vaše webové stránky a sociální sítě, vidím, že okolo toho, co děláte, se koncentruje vlna dobra a lidské solidarity. Lidé i firmy vám vyjadřují podporu slovy, činy i financemi. To je docela kontrast oproti tomu zlu a netoleranci, které se na nás valí z politiky, médií a třeba internetových diskusí. Vnímáte to? Setkáváte se i vy s projevy nenávisti?

Ano, setkávám, hlavně na sociálních sítích. Když přišel Covid, hledal jsem další cesty financování. Dva měsíce jsem studoval, jak dělat „prodej“ na Facebooku prostřednictvím placené reklamy. Vyrobili jsme audioknihu „Jak jsem spadla z hrušky“, kterou napsala naše paralympionička Kateřina Antošová a hlas propůjčila skvělá Bára Hrzánová. Knihu jsem měl připravenou jako odměnu pro naše dárce, stačilo, aby přispěli alespoň 100 Kč a audioknihu od nás dostali zdarma. Připravil jsem kampaň na Facebooku, ale musel jsem ji ukončit, protože to hodně lidí nevhodně komentovalo a odradili tak potenciální dárce. Nejvíce mě zarazily komentáře směrované na paní Hrzánovou, opravdu mi z toho bylo smutno. Věnoval jsem tomu tolik času, natočili jsme knihu a pak přišlo prozření, že na sociálních sítích to takto nejde. Jinak komentáře na mou osobu ignoruji, na to jsem si už zvykl. A ohledně politiky jsem už v roce 2012 udělal rozhodnutí být bez televize a rádia. Mrzí mě, že slušnost, ohleduplnost a empatie v dnešní době bývá považována za hloupost. Já ještě patřím do generace, která když se na něčem chce dohodnout, tak podání ruky má váhu všech úředních razítek.

Ať je ten konec trochu veselejší, co pro vás znamená spojení slov „smysl v práci“?

Smysl v životě, protože práce zabírá třetinu života. A aby měl život smysl, musí ho mít i práce, kterou konám. Práce mě musí bavit, uspokojovat a pokud má další přínosy, pak to je skvělý bonus.