Smysl v práci podle firemního právníka Honzy

Na školství, kterým jsme jako malí prošli, můžeme mít různé názory. Většina z nás jej nesnášela a pojímala chození do školy jako “nutné zlo”, aby pak, když vyrostla, vzpomínala na svá školní léta se sentimentální nostalgií a ordinovala svým vlastním dětem tu samou medicínu, jaká byla kdysi ordinována jim.

Ve mně to asi zanechalo nějakou hlubší stopu. V noci se mi zdá, že mi byla zneplatněna maturita a musím se vrátit do posledního ročníku gymnázia, nebo ještě do hlubší minulosti. Jsou to hrozné sny.

Jednou jsem se o prázdninách nudil a tak jsem se začetl do pedagogické literatury. Seznámil jsem se s modely školy, o kterých jsem do té doby neslyšel, ale které mi přišly daleko smysluplnější než ty, kterými jsem sám prošel. Měl jsem v té době téměř dostudovanou právnickou fakultu. A nějakým zázrakem se stalo, že jsem, těsně před jejím absolvováním, dostal nabídku, jít pracovat pro Scio. Neváhal jsem.

Teď pracuji pro ScioŠkoly. Pokud bych si měl sám vybrat, volil bych pro vzdělávání sebe a svých dětí školu ještě svobodnější a ještě demokratičtější, než je ScioŠkola. Takovou, jako je například Summerhill v Anglii nebo Sudbury Valley v USA.

Přesto pracuji pro ScioŠkoly. Proč? Protože jde v českém prostředí o největší projekt, který se vydává tímto směrem. A který má díky tomu šanci pohnout vzděláváním i za svými vlastními hranicemi.

Krom toho vidím, že svou prací pomáhám těm více než osmi stům dětem, které každý den ScioŠkoly po celé republice navštěvují, trávit svá školní léta smysluplně někde, kde je jim dobře. Ve škole, která spíše než nedobrovolný pasťák připomíná obývací pokoj. Taky věřím, že z nich pomáhám vychovávat mimořádně samostatné, svobodně myslící bytosti, na nichž bude v budoucnu stát naše demokratická společnost.

…

A stejně si myslím, že se ve ScioŠkolách jednou rozhodneme pro cestu svobodných a demokratických škol – takových, jako je třeba Summerhill v Anglii. Proč? Protože všichni, kdo se na tom projektu podílíme, máme jedno společné – neustále uvažujeme nad tím, zdali to, jak věci děláme, je správné, a zdali to není lepší dělat jinak. Nebojíme se přitom přehodnocovat své dosavadní postoje, vydávat se novými neprobádanými cestami a obecně uvažovat nad naším počínáním bez svázanosti tradicemi, tím, “jak jsme to zažili” nebo nějakým rigidním myšlenkovým konceptem. A v takovém prostředí prostě dřív nebo později musíme dojít k tomu, že dát dětem svobodu následovat svůj vnitřní hlas je to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. Myslím si já.