Snažím se své lidi dostat do módu Uffočlověk

Jste původem Pražák dlouhodobě působící na Kladně. Co bylo dřív – potřeba opustit Prahu resp. Kladno nebo jít mimo Prahu a Kladno za vysněnou prací?

Prahu i Kladno miluju. Necítil jsem zásadní potřebu opustit je. Bylo to tak, že jsme mluvili s manželkou celkem nezávazně v duchu „co kdybychom opustili centrum Čech a šli někam, kam tak rádi jezdíme… Krkonoše, Šumava…?“, a to v době, kdy jsem přemýšlel o tom, že bych se pracovně z PR vrátil ke kultuře, kde jsem byl de facto celý život. Takže vlastně takový souběh.

Dělal jste tiskového mluvčího Kladna, před deseti lety jste se stal ředitelem trutnovského centra Uffo. Pamatujete si ještě, co se vám honilo hlavou, když jste se o to místo ucházel?

Ano, naprosto přesně. Jako zpěvák jsem jezdil hodně po světě a měl možnost vystupovat v těch nejprestižnějších a nejlepších sálech. Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie, londýnská Royal Festival Hall, tokijská Suntory hall či třeba moderní dechberoucí auditorium na Tenerife a bezpočet dalších, historicky věhlasných i těch využívajících nejmodernější akustické poznatky a technologie. No a najednou koukám, co to staví v tom Trutnově a hledají tam ředitele.  Okamžitě mi bylo jasné, že to musím zkusit. Protože to, co se v Trutnově tehdy připravovalo, překonávalo prakticky všechno, co jsem ve světě viděl. Taková šance chodívá jednou za život.

Libor Kasík (Foto: Jiří Vydra)

V čele Uffo jste už 10 let, takže se dá říct, že spokojenost musí být asi na obou stranách – u vás, i u zřizovatele. Jaké předpoklady by měl mít šéf kulturní instituce? Aniž bych chtěl jmenovat, v Praze jsou divadla, která širší veřejnost zavrhuje kvůli umělecké koncepci nebo naopak divadla, která fungují jen díky enormním dotacím. Přijde mi, že najít kompromis mezi uměním a komercí a tedy ekonomikou je sám o sobě kumšt…

Na tuhle otázku a podobné jsem hledal dlouho odpovědi. A troufám si říct, že našel. Díky možnosti působit jako umělec i jako promotér různě po světě, v Praze a právě v českém regionu, díky možnosti studia kulturního managementu na HAMU, kdy jsem na podobné téma dělal diplomku. Jak to ale říct stručně? Primárně je potřeba si uvědomit, že v Česku a v Evropě obecně máme možnost využívat v kultuře veřejných peněz. Ano. A proč vlastně? No protože kultura může, zdůrazňuji může, pozitivně ovlivňovat celou společnost. Pokud se dělá dobře. Pak podporuje respekt, umenšuje předsudky… A z čeho vznikají konflikty včetně těch velkých, válečných? Ano, z předsudků. Čili především je třeba vnímat, že kultura může třeba zahubit konflikt již v zárodku, a zároveň být v byznysu jako doma.

„Jako zpěvák jsem jezdil hodně po světě a měl možnost vystupovat v těch nejprestižnějších a nejlepších sálech. No a najednou koukám, co to staví v Trutnově a že tam hledají ředitele.  Okamžitě mi bylo jasné, že to musím zkusit.“

Význam kultury pro život člověka se dnes hodně vyzdvihujete. Chápu, že vás to určitě naplňuje, a že vidíte její sílu z nadhledu. Ale jaký význam má kultura podle vás pro běžného smrtelníka, třeba normálního občana Trutnova, který dorazí na některé z vašich představení?

Význam má pro každého a zásadní. Dovolím si uvést na příkladu, který se v Uffu před pár lety stal. Uvedli jsme kontroverzní divadelní představení „Bohové musejí být šílení“ od Petra Kolečka. Hodně lidí odešlo, hodně nás i autora odsoudilo, hodně i například po sociálních sítích vulgárně nadávalo, vyzývalo k zavření nás a podobně. No a to je čas, kdy musí nastoupit komunikace ze strany organizátora. A taky nastoupila. Mluvil jsem s mnoha lidmi osobně, s dalšími přes sociální sítě, vyšlo pár vysvětlujících článků v médiích. No a světe div se, v tomto případě 60 procent těchto hejtujících lidí nikoli že změnilo názor, ale přestalo s nenávistí. Začali psát ve stylu: „Není to můj šálek kávy, ale když v tom někdo ten smysl vidí, tak proč ne.“ A to je právě naše výhra. Dosáhli jsme toho, že si leckdo uvědomil, že jeho náhled na věc nemusí být jediná „pravda“, pro kterou se může zabíjet. A už jsme u té podpory respektu útlumu předsudků. Čili význam zásadní.                            

Které pracovní momenty vám vyplavují do krve nejvíc endorfinu, hormonu štěstí? Byl to třeba moment, když váš festival Cirk-UFF zařadil před lety prestižní ekonomický časopis The Economist do své ročenky nejdůležitější události roku hodné pozornosti?

No ten Economist to určitě byl. To se nikdy žádné české události nepodařilo. Ale obdobně intenzivní a možná ještě emotivnější chvíle jsou, třeba když jste součástí kotle, který tvoří Gravity and Other Myths (australský worl class novocirkusový soubor, pozn. redakce) a stovky užaslých a zároveň šťastných diváků. Když v tomhle kotli sedím, vidím tu neskutečně úžasnou show a ty euforií unešené a šťastné lidí, uvědomuji si, že jsem to štěstí zprostředkoval lidem já, cítím taky euforické štěstí.

Když zůstanu ještě u festivalu Cirk-UFF, kdy se do Trutnova sjedou novodobí cirkusáci z půlky světa, není náročné a vyčerpávající řídit takovou masu velmi invenčních až – podle mě – excentrických lidí?

A víte, že není? Parta lidí od současného cirkusu je asi nejlepší uskupení z těch uměleckých. Znám je vlastně všechny. Sám jsem tenorista, čili velmi dobře znám zpěváky. Moc dobře taky hráče z orchestrů, rockery, rapery, herce, malíře, sochaře… A každá ta komunita je v něčem skvělá, v něčem trošku „na ránu“ (směje se). A nejlíp mi z toho vycházejí novocirkusáci. I proto mi bylo ctí stát se součástí tohohle uskupení. Fér hra, kamarádství, spolehlivost…

A Gene Peterson se po těch všech našich povídáních o Trutnově ptá: „Libore, prosím tě já nemůžu najít letiště Trutnov. Vy tam nemáte letiště?“

A dáte aspoň k dobru nějakou excentrickou „historku z natáčení“ s těmito lidmi?

Jak říkám, jsou to až překvapivě obyčejní, fér a fajn lidé, naprosto prosti jakékoli namyšlenosti, a to včetně těch opravdu světových hvězd. Takže ty zážitky s nimi jsou jako s těmi nejlepšími přáteli. Ale vzpomínám třeba na Gene Petersona, tvůrce a performera z 360 Allstars, možná si někdo tu skvělou show pamatuje. Potkali jsme se v Austrálii 2017, řešili jsme možnost hraní v Trutnově. Pak totéž 2018. Samozřejmě kafíčka, pár obídků, řešíte všechno – termín, cenu, kam se vlastně jede… Vyprávěl jsem mu o Trutnovu opravdu dlouze, jakože kouzelné malé město pod horami… O samotném Cirk-UFFu věděl dost. No a když jsme se na všem domluvili a začali zařizovat jejich hraní u nás, najednou telefon. A Gene se po těch všech našich povídáních o Trutnově ptá: „Libore, prosím tě já nemůžu najít letiště Trutnov. Vy tam nemáte letiště?“ Snad stokrát jsem zmínil, že Trutnov je krásné, ale malé město. I těch přes třicet tisíc obyvatel jsem tuším dvakrát třikrát zmínil. Ale evidentně, i přesto že vždycky kýval a poslouchal, nikdy si asi nedokázal představit, co ve skutečnosti znamená ten rozdíl mezi městy, kde je zvyklý hrát, jako je Sydney, New York nebo Shanghai, a Trutnovem.

Když jsme se spolu bavili před lety, říkal jste, že si velmi dáváte záležet na výběru lidí, třeba i recepční, kterou jste vybíral ze 40 kandidátů. Ještě vás to drží?

Máte dobrou paměť! A ano, drží. A možná se to trošku posunulo. Respektive pár let jsem tomu teď tolik pozornosti nevěnoval a asi i proto jsem si před pár měsíci vynadal a řekl si, že musím se svými lidmi víc mluvit a tím je dostat víc do módu toho, čemu říkám Uffočlověk. Ona jedna věc je to, že manažer si musí umět vybrat lidi. Tak to bezpochyby je. Ale dobrý leader musí umět taky pracovat s těmi, co má. My lidé v sobě skrýváme mnohé schopnosti. A kdo má vize, které chce realizovat, měl by být schopen tahle nadání lidí rozpoznat a kontinuální komunikací dovést celý tým k tomu, aby byl opravdu týmem. Aby do těch všech věcí každý šel s chutí, s entuziasmem a se znalostí, proč to dělá.

„Lidé mají ode mě volnost v tom smyslu, že je mi jedno, kde jsou, kde svou práci dělají. Chtějí být ten den doma? Chtějí sedět v kavárně? Nebo u sebe v kanceláři? Je to na nich. Podstatné není, kde je práce udělána, ale jak je udělána.“

Ve Sciu máme několik principů, na než se lidé ve firmě mohou spolehnout. Třeba ten, že každý je dost kompetentní na to, aby samostatně a lidově řečeno bez buzerace nadřízeného a co nejlépe dělal svou práci. Jak vnímáte míru svobody, kterou má člověk mít, pokud je součástí nějakého týmu? Navíc umělecké prostředí je automaticky spojené se svobodou. Jak to vypadá s mírou svobody, kterou dáváte lidem, jimž „velíte“?

No svobodu zaplať bůh všichni máme, takže je jen a jen na nás, zdali budeme či nebudeme někde pracovat. To je první podstatná věc. No a já jsem rád, že v Uffu chtějí lidé být, působit tu. Ale mezi tím, jak popisujete situaci ve Scio, a stavem věcí u nás, vidím paralely, ale asi i rozdíly. Primárně lidé mají ode mě volnost v tom smyslu, že je mi jedno, kde jsou, kde svou práci dělají. Chtějí být ten den doma? Chtějí sedět v kavárně? Nebo u sebe v kanceláři? Je to na nich. Podstatné není, kde je práce udělána, ale jak je udělána. Lidé se tedy de facto už při nástupu dozvědí, že není důležité kde práci dělají, ale zdali je kompletně, včas a kvalitně udělána. Mnoho práce je samozřejmě vázáno přímo na Uffo, ale zdaleka ne všechna. No a v reálu to znamená, že stejně většina lidí většinu pracovního času v Uffu tráví.

…tak v tom se zatím Scio zcela shoduje s Uffem…

Ale existuje řada věcí, které chci vidět, které musím schválit. Bylo by to na dlouhé povídání, ale drze si troufám říct, že v tom, jak kulturu dělat, mám vskutku hodně jasno a při tom ty mé postoje nejsou nikde popsány, nejsou ani moc běžné. Jsem takový vizionář realista. No a své lidi to musím učit. Čili například dramaturgii dělám primárně sám a pokud konkrétní oblast někomu z produkčních přenechám, chci ji schválit. Nedám bianco šek například typu „připrav komplet Cirk-UFF“. Ale určitě to není o „buzeraci nadřízeného“, jak jste zmínil v dotazu, je to o tom, mluvit o tom. A myslím, že to funguje. Taky bych v tomto kontextu zmínil, že všichni lidé v Uffu vědí, že mají-li nějaký problém v práci nebo i doma s prací související, mají u mě vždycky dveře otevřené. Vždycky najdeme řešení. Protože vždycky existuje.

Umělecké prostředí je také spojené s emocemi. Máte problém s tím se s někým pohádat? O práci, o tom, jak věci dělat, o čemkoliv…

Ten problém vůbec nemám, ale moje filozofie není o hádání se. Jasně, jsou situace, kdy to jinak nejde, ale je jich minimum. Když v sobě naleznete vnitřní klid, vnitřní úsměv a v problému jasno, umíte vyslechnout argumenty a umíte je taky jasně sdělit.

Spousta kreativity a nápadů je to, na čem stavíte a čím je Uffo proslulé. Jaký význam přisuzujete kreativitě v každodenním životě každého z nás?

Kreativita v našich životech je důležitá a bude zásadní. V posledních letech nastupuje proces, kterému se říká digitalizace. Je to v podstatě nahrazování člověka systémem. Ať už na letištích, kde potkáváme čím dál méně lidí na check-inech – cestující se odbaví sám, nebo třeba v továrnách, kde nás více a více zastupují robůtci, kteří zároveň přesně vyhodnocují, kde byl problém, pokud nějaký byl. Je to vlastně poslední vlna průmyslové revoluce. V mnoha ohledech je to skvělé, ale některé profese úplně zaniknou a více a více lidí bude přicházet o práci. No a skvělou zprávou je, že i v letech, kdy ekonomiky některých průmyslových odvětví klesají, takzvané kulturní a kreativní průmysly rostou. Takže pokud pojmeme správně kulturní politiku a uděláme prostor kreativitě, zachrání nás to od boje o chleba.

Umělci jsou už skoro rok vyšachovaní byť jen z náznaků normálního fungování. Kde nyní nalézáte nějaký smysl ve své práci?

Lidé nezůstanou pouze v online kontaktu. Dříve nebo později se zase začneme potkávat v restauracích, divadlech, kinech, je to naše přirozenost. Takže naše práce spočívá jednak v tom, nějak finančně přežít, protože příspěvek města zdaleka nepokrývá mandatorní výdaje, ani mzdy, no a v tom udržovat neustálým přesouváním a doplňováním připravenost na to spustit zase program a plnit tak náš cíl. A taky máme v tuto dobu jeden skvostný bonus. Právě instalujeme nový, revoluční zvukový systém L-ISA.

Právě instalujeme nový zvukový systém L-ISA. Teď budeme moci říct: „Dneska budeme mít zvuk jako v Suntory hall.“ A tak se stane. Tenhle systém bude v Uffu jako první v Česku a jeden z prvních na světě.

To zní jak z vesmírného programu NASA. Mám si jako laik představit nějaké lepší stereo?

Musím říct, že je to něco neuvěřitelného. Zvuk, který vás naprosto obklopuje a navíc je hyperrealistický. Už nejede ve stopách jako stereo, ale systém jednotlivé zvukově impulzy z jeviště vyhodnocuje a posílá do toho reproduktoru, z něhož to pro diváka bude nejpřirozenější. A skvělé rovněž je, že Uffo, jakožto polyfunkční kulturní prostor, má mnoho výhod, ale jednu nevýhodu. Akustiku live koncertů. Můžete v něm hrát heavy metal i barokní akustický koncert. Ale logicky ty akustické koncertíky nemají v Uffu tu akustickou kvalitu jako třeba ve Smetanově síni nebo třeba v turínském Teatro Regio. Přesně to onehdá vystihl dnes již světově proslulý dirigent Jakub Hrůša, když prohlásil, že Uffo je na sušší straně spektra. No a teď budeme moci říct: „Dneska budeme mít zvuk jako v Suntory hall.“ A tak se stane. Tenhle systém bude v Uffu jako první v Česku a jeden z prvních na světě. Chtěl bych moc poděkovat trutnovskému zastupitelstvu, že vyslechlo a akceptovalo mé argumenty. Trutnovu se to mnohonásobně vrátí.

Když ještě zůstanu o toho, jak se dnes snaží přežít divadelní svět, na Cirk-Uffu pravidelně vystupoval i známý soubor La Putyka. Zaujalo mě teď jejich kulturní výdejové okénko, vtipný nápad, jak reagovat na tu současnou beznaděj. Zkoušeli jste taky dělat něco, aby, jak se říká, se z toho člověk nezbláznil?

Ano putykáři jsou skvělí lidé a taky výjimečně kreativní. My jsme taky pár takových věcí dělali, hlavně v první vlně, trošku na podzim. V září se nám dokonce podařilo zrealizovat desátý ročník Cirk-UFFu. Kouzelná událost byla modré nasvícení trutnovského kostela, což vymyslel náš skvělý šéf techniky Radek Ježek. Ten zvládá ovládat a využívat na nejvyšší úrovni světelnou a zvukovou techniku a taky má velký cit pro umění. Tahle akce oslovila celé město.

Fungujete i jako zastupitel města. V tom nacházíte také nějaké vyšší uspokojení, nebo je to ryze pragmatická věc a příležitost, jak ovlivňovat chod věcí?

To souvisí hlavně s mojí motivací implementovat do celého Česka novou, smysluplnou kulturní politiku. Právě tu, která bude posilovat onu toleranci, umenšovat předsudky a provede nás v klidu přes dobu digitalizace. Trutnov v tom může být pro ostatní města vzorem.

Jste původem operní zpěvák. Zazpíváte si dnes ještě někdy veřejně? Pro radost?

Samozřejmě, tohle člověk nemůže přestat milovat. Občas dokonce zpívám i na koncertech. Je to maximálně párkrát do roka, ale paradoxně jsem se během posledních let dostal na poměrně vysokou úroveň, chodím se stále rozvíjet, a to k úžasnému zpěváku a učiteli Vladimíru Chmelo. Tak třeba si ještě střihnu nějakou tu pěknou tenorovou roličku (směje se).

Co vám říká work-life balance? Jste člověk, který neumí oddělit práci od odpočinku, takže ve volném čase vymetáte další kulturní akce, nebo relaxujete s něčím úplně jiným, třeba na rybách?

To jste narazil trošku na můj problém. I když mně osobně to vlastně nevadí. Já nedělím čas na „v práci“ a „“mimo práci“. Mám to prostě dohromady. Jistě, můžu si dovolit přes den skočit do posilovny, ale běžně trávím večery vybíráním různých představení a koncertů, jak jinak, než přítomností na nich. A setkáváním s jejich protagonisty po celé republice i jinde.  A běžně se budím po půlnoci na gauči u počítače při vyřizování pracovních mailů. Čili já to neodděluji. Byť samozřejmě třeba při mém milovaném lyžování nebo na výletech s rodinou mám hlavu jen pro tu momentální situaci. Ano, vezmu telefon, ale pokud to nějak extrémně nehoří, řeknu „za týden“.

Co pro vás osobně znamená, když se řekne smysl v práci?

Podstatu mého bytí. Smysl své práce si jasně uvědomuji a dělám věci tak, aby s tím smyslem byly v souladu. Myslím, že všichni se chceme mít dobře. A taky chceme, aby se dobře měly naše děti. Aby žily v co možná nejspravedlivější a rozumně prosperující společnosti. I já si chci žít dobře. Slušně bydlet, vidět zajímavá místa… Proč se stydět za to říct to? Ale dobře je mi tehdy, když vidím, že ta moje práce, ty moje aktivity, mají smysl. Že jdou vstříc onomu vzájemnému respektu, že jdou proti předsudkům, že lidi obohacují, dávají jim radost. Vše do sebe až překvapivě krásně zapadá.