Takový klavírní talent a ono to jde na medicínu

Táhne mi na padesát, jako dítě jsem – jak se říkalo – chodil „do“ houslí. Myslíte, že bych ještě zvládl hru na piano?

No jasně, že zvládnete hru na piano. Naopak je ideální v každém věku čas od času překročit své obvyklé meze a začít s něčím zcela novým. Má dosud nejstarší  žačka ke mně přišla jako úplná klavírní začátečnice, když jí bylo 74 let. Měla velkou radost z každého svého úspěchu, z každé písničky, kterou se jí podařilo zahrát, a dozajista se netrápila tím, bude-li nebo nebude-li z ní virtuóz.

Musel bych dělat něco jinak než dítě?

Rozdíl vidím zejména v přístupu učitele k žákovi a pak samozřejmě i ve zvoleném repertoáru. Jinak moc rozdílů nevidím – existují více méně nadaní dospělí a více či méně nadané děti. Existují velmi zodpovědné a disciplinované děti a naopak velmi nezodpovědní a líní dospělí. Tedy upřímně, já vnímám dospělé spíše jako děti, kterým je prostě o pár let více. Tak nějak mi to přijde, že u klavíru se tyto rozdíly stírají.

„Když jsem dokončila druhý klavírní cyklus a pak udělala přijímačky na medicínu, paní profesorka mi tenkrát řekla rezignovaně: Takový talent – a ono to jde na medicínu!“

Ale upřímně, Chopin už ze mě asi nebude…

Pokud je cílem začínajícího klavíristy „někam to dotáhnout“, tady mohou být děti ve výhodě, protože mají více času před sebou, hbitější prsty, mohou mít i zázemí v podobě milujících a podporujících rodičů. Já považuji za rozumnější cíl nechat se hudbou obohatit, rozvíjet svou osobnost po všech stránkách, které nám hraní na klavír umožňuje. A nechat se hudbou vést k cíli, který je pro nás určen, co se našich možností a schopností týče. A radovat se z této cesty. 

Na internetu jste sdílela Lennonův citát: Každé dítě je umělec, dokud mu někdo neřekne: „Z tebe žádný umělec nebude“. Máte s tím osobní zkušenost, když jste se sama učila, nebo jste v tomto směru měla štěstí?

Moje učitelka klavíru byla velmi přísná a obávaná paní profesorka. Nicméně mě měla ráda a zamýšlela se mnou velkou kariéru. Pamatuji se, když jsem dokončila druhý klavírní cyklus, udělala všechny ty zkoušky, no a pak udělala přijímačky na medicínu a byla přijata. Paní profesorka mi tenkrát řekla rezignovaně: Takový talent – a ono to jde na medicínu! A já jsem přitom tak moc chtěla na konzervatoř. Ale naši byli proti, hlavně maminka.

Rodiče rádi linkují cestu svým dětem, ne?

Ona to samozřejmě takříkajíc myslela dobře. Její hlavní argument byl: Vždyť jsi taková trémistka, v životě bys nikde nemohla vystupovat! Vážně chceš učit na ZUŠce celý život? A já nějak neměla tu sebedůvěru a sebevědomí si jít za svým. A také mi to přišlo, že má mamka pravdu. Trémistka jsem byla velká a vypadalo to, že mě to nikdy nepustí.  A víte co, já dnes nelituji, že moje cesta byla poněkud klikatější. Medicína byla ohromně zajímavá. Získala jsem spoustu hodnotných zkušeností a poznala úžasně inspirativní lidi.

Sama o sobě říkáte, že jste nadšená klavíristka. Kde se ve vás to nadšení vzalo? Kdo nebo co vám dalo impulz k nadšení?

Když začnete hrát na nějaký nástroj nebo vlastně, když začnete s čímkoli, a ono vám to jde, tak je snadné být nadšen. A přestože jsem byla trémistka, milovala jsem i koncerty a ten kontakt s publikem. Když hrajete lidem a předáváte jim cosi ze sebe a cítíte to spojení, je to obrovská věc. Ale zejména pro mě byl klavír, stejně, jak to vidím u mnoha svých žáků, takovou cestou ke svobodě. Dříve hlavně cestou ke svobodě vnitřní, kdy se můžete odpoutat do svého nezávislého vnitřního světa a nechat se zavést daleko za hranice všedního dne. Teď nevím, jestli to nezní moc strojeně… A dnes mi klavír umožnil i svobodu a nezávislost v tom světě vnějším, v rámci svého současného podnikání coby učitelky klavíru na volné noze a autorky online klavírní školy pro děti i dospělé.

„Konečně jsem pochopila, že je jedno, zdali žáci hrají skladby snadné nebo složité. Důležité je, dokázat se aspoň na chvíli ponořit do toho jiného, klavírního, hudebního, nevšedního světa.“

Sama přiznáváte, že jste kdysi také k dětem a jejich hudebnímu nadání přistupovala stylem obvyklým na základních uměleckých školách, tedy vybrat ty talentované a těm „netalentovaným“ resp. jejich rodičům sdělit, jak se věci mají. Co změnilo váš pohled na věc?

Jednoduše řečeno, nabyla jsem zkušeností a asi trochu zmoudřela. Zkušenosti zejména v tom smyslu, že jsem mohla pozorovat vývoj svých žáků v průběhu více let a zjistila jsem, jak i ti nadějní, kteří za začátku vystartovali jak rakety, mají svá období krize, jak se to s nimi houpe nahoru a dolů. A jak ti méně nadaní, ale pilní a houževnatí, šťastně hrají i složité skladby, když mají výdrž. A pak jsem konečně pochopila, že je jedno, zdali hrají skladby snadné nebo složité. Důležité je, dokázat se aspoň na chvíli ponořit do toho jiného, klavírního, hudebního, nevšedního světa. Ponořit se tam způsobem, který je nám vlastní. A vracet se obohaceni. A šťastnější. Navíc skoro polovina mých žáků jsou dospělí začátečníci. A tady už se moc nehraje na ambice. Tady každý postupuje svým tempem, svou cestou a užívá si každý svůj krok a já s ním.

Jaké coby pedagožka máte zkušenosti s traumatickými zážitky hudebních žáků?

Bohužel musím říci, že není tak zcela výjimečné, že ke mně přijde dítě zablokované a zachmuřené a rodič říká: Ono ho to už vůbec nebaví, protože paní učitelka mu/jí pořád nadává. A dítě pak třeba u mě rozkvete a hraje a hraje rádo. Úplně nejhorší byla zkušenost s jednou mladou slečnou z Ukrajiny. Ale to byl opravdu extrém. Slečna mi vyprávěla, že jí její učitelka klavíru v afektu zlomila prsty na rukou, protože nedržela správně ruku. Bohužel, toto se mi nepodařilo napravit. Slečna byla u mě dvakrát, a když sedla ke klavíru, tak se jí prsty roztřásly tak, že skoro nemohla hrát. Smutný příběh. Velmi.

Marta pro děti skládá i jednoduché zábavné písničky.

Otřesné. Čeho by se měl naopak držet učitel, aby jeho žáky hraní dlouhodobě bavilo?

Nechci tu tvrdit, že jsem nějaký úžasný učitel pro všechny lidi na světě. Prošla jsem si počátečním obdobím, kdy jsem se snažila zavděčit se všem a přizpůsobovat se možným i nemožným požadavkům žáků a jejich rodičů, včetně požadavků finančních. Pak jsem se dostala na pokraj svých sil a téměř vyhořela. V následujícím období jsem razila heslo: Nejdůležitější je, aby si žák s učitelem sedli, aby u nich fungovala harmonie. Nejenom žák, ale i já jsem si tedy začala vybírat, a pokud se mi zdálo, že s žáky necítím dokonalý soulad, odkazovala jsem je ke kolegům. V současné době to mám tak, že vidím v každém žákovi zejména výzvu a lekci pro sebe, a pokud cítím, že něco drhne, zamýšlím se v první řadě nad sebou, a co mi tato zkušenost chce říci. A netrápím se tím; beru to jako oboustrannou příležitost k růstu. 

Co bylo tím finálním impulzem, že jste se pustila do projektu online klavírní školy?

Cesta k projektu online klavírní školy byla dlouhá. Začalo to tím, že ke mně přišla před pár lety jedna paní manažerka, která se chtěla naučit na klavír, ale neměla moc času. A ona se vsadila se svým kolegou, kdo se dříve naučí ten známý kousek skladby Pro Elišku. Tak jsem pro ni vytvořila videonávody k této skladbě. Byly to mé první videolekce vůbec. Točila jsem jednoduše na mobil, bez extra mikrofonu, bez světel, ani jsem neuměla v té době stříhat videa, takže jsem vše točila na první dobrou. A kde bylo potřeba přidat nápis – například písmena na názvy kláves – psala jsem na papírky. Paní manažerka byla nadšená, protože, když pomineme technickou stránku nahrávání, přece jen učit jsem už uměla, videolekce byly v tomto smyslu povedené. A paní manažerka díky nim sázku vyhrála.

Co bylo dál?

Pak se stalo, že ke mně chodilo několik učitelek z mateřských škol, které se jednak potřebovaly rychle naučit hrát a jednak potřebovaly, abych pro ně skládala i je naučila dětské písničky na vybraná témata. Protože snadných písniček na některá témata je málo anebo dokonce nejsou žádné. Začala jsem tedy skládat dětské písničky. Na zadané téma, na přání. A k těm písničkám byly také žádány návody. Tak jsem se naučila střihat videa, nakoupila mikrofony a světla a další kameru a postupně se i technicky zlepšovala. A pak jsem posbírala odvahu a všechny dosavadní zkušenosti a vytvořila komplexní kurz pro dospělé začátečníky samouky.

„Při výuce piana je třeba v první řadě vytvořit úplně nové spoje mezi mozkem, rukama a eventuálně i nohou na pedálu. Takže na prvním místě je praxe, trénink, cvičení. Proto jsem odsunula teorii až na vedlejší kolej a od počátku hrajeme bez not.“

Máte v něm nějaké své „vychytávky“?

V kurzu vycházím zejména z toho, že při výuce piana je třeba v první řadě vytvořit úplně nové spoje mezi mozkem, rukama a eventuálně i nohou na pedálu. Takže na prvním místě je praxe, trénink, cvičení. Proto jsem odsunula teorii až na vedlejší kolej a na úplném počátku hrajeme bez not. Tento kurz pro naprosté začátečníky samouky, slovy jedné z účastnic, „více polopatický už ani být nemůže“. Naučí se tu hrát na klavír zcela určitě každý. Primárně byl určen právě pro učitelky mateřských škol, proto je cílem dokázat zahrát oběma rukama dohromady snadnější písně a doprovodit je několika doprovody. Velkou pozornost věnuji právě koordinaci obou rukou, aby absolvent kurzu zvládal zcela suverénně hrát i složitější doprovody oběma rukama dohromady. K tomu přidávám různé technické vychytávky, na nichž si rozběháme prsty a pocvičíme správné sezení u piana. Ke kurzu jsou jako bonus přidány noty ke všem písním plus originální omalovánky od 11 různých skvělých výtvarníků.

Vašimi online kurzy se začali inspirovat i jiní učitelé, kteří je využívají. To asi potěší, ne? Je to asi uznání od kolegů, že to děláte dobře a že jim to dává smysl…

Ano, to mě velmi těší. Musím říci, že hejtrů zatím mnoho nepotkávám, mám spíše hodnocení kladná, ale ocenění od kolegů samozřejmě potěší obzvláště. 

„Každé dítě miluje hračky, které vydávají zvuky, zejména když do nich může bušit. Kritická chvíle nastává při přechodu od živelného nadšeného bušení do čehokoli k řízené výuce.“

K hudbě se snaží rodiče své děti přivést zpravidla velmi brzy, kdy dítě z hraní nemůže mít takzvaně rozum. Jak zaujmout a vzbudit nadšení u nejmenších dětí? Cvičení stupnic pro ně asi nebude moc zábavná činnost…

Každé dítě miluje hračky, které vydávají zvuky, zejména když do nich může bušit. To už jsme asi zjistili všichni. Kritická chvíle nastává při přechodu od živelného nadšeného bušení do čehokoli k řízené výuce. Tady právě často slýchám: Ono ho to tak bavilo a pak začal chodit do hudebky, k učiteli, sousedovic klukovi…, co říkal, že ho to naučí, a od té doby na to nechce sáhnout. U dětí od tří let je dobré dodržovat několik zásad, jako je časté střídání činností, a to přibližně po 4 minutách; dále využít dětskou fantazii a tzv. magické myšlení a převádět výuku do pohádkového světa, zapojit pohádkové bytosti; nepřehánět to se snahou o přísnou disciplinovanost. Tedy motivujte děti pozitivně. Proto jsem právě vypracovala pohádkovou klavírní přípravku pro naše nejmenší.

Takový návod, jak se naučit hrát písničku, pochopí opravdu každý.

Kdy vás napadlo tvořit videokurzy pro děti?

Tato myšlenka se pozvolna začala líhnout v době, kdy jsem učila děti z Velké Británie a potřebovala jsem si pro ně najít adekvátní materiály, ideálně v jejich rodném jazyce. Tak jsem objevila spoustu skvělých výukových materiálů v angličtině, ať už psaných či v podobě videí. A z toho jsem vytvořila nejprve vlastní pracovní listy a pak k nim přibyla i videa. V češtině toho pro předškoláky moc není, co se týče výukových klavírních videokurzů. Solidní výukový kurz vlastně žádný, tady bohužel nemáme ještě tradici. Takže tímto inspirována vytvořila jsem pohádkovou klavírní videoškolku pro děti od zhruba tří let.

Co je jejím obsahem?

V této přípravce, nazvané Táto, mámo, už hraju na piano! si rodiče s dětmi nejprve přečtou pohádku o Dráčkovi. Z pohádky pak vychází celá klavírní lekce, kde je pohádkový Dráček průvodcem. Videolekce jsou několikaminutové, rodiče s dětmi se k nim několikrát vracejí. Děti v tomto věku jsou nadšené, když mohou dopředu rodičům napovídat, jak který příběh v té které lekci dopadne. Pak se děti učí o Dráčkovi písničku. Písničku hrají na klavír zejména pěstičkami. Je to v souladu s britskými výukovými doporučeními, jednak děti mají své prstíky ještě příliš slabé, aby správně stiskly klávesy, a v pěstičce je udrží i pěkně ohnuté. Další dny si děti vymalovávají tematické omalovánky, případně plní další věci v pracovních listech. Tím si získané vědomosti naprosto nenásilnou formou opakují a upevňují. V každé lekci plní úkoly, které zcela jistě zvládnou a tyto drobné pocity vítězství slouží jako další motivace.

„I když běžně vnímáme hudbu především jako emocionální záležitost, hudební skladby mají přísně logické a matematicky přesné uspořádání. A toto všechno člověk při hraní vstřebává.“

Říká se, že sport vede děti i dospělé k disciplíně. K čemu je vede dovednost ovládat hudební nástroj?

Těch benefitů je hodně. I když běžně vnímáme hudbu především jako emocionální záležitost, hudební skladby mají přísně logické a matematicky přesné uspořádání. A toto všechno člověk při hraní vstřebává. A pak samozřejmě, chcete-li dosáhnout nějaké dovednosti, chcete-li se naučit vaši oblíbenou skladbu, musíte na tom pracovat a disciplína je samozřejmou nutností. Nebývá to ovšem primární důvod, proč se člověk rozhodne hrát na piano. První nás k hudbě zavedou emoce a kvůli nim se pak posléze podřídíme i té disciplíně. Hudba nám pomáhá emoce odblokovávat a zvládnout. Při hraní rozvíjíme mnohé oblasti našeho mozku, které možná byly dlouhá léta zanedbány, dostáváme se, dá se říci, do vyšších sfér.

Ještě něco nám hra na nějaký nástroj přináší?

Mohla bych třeba říci, že hraní na klavír je takové komplexní fitness pro mozek – all in one. Probere a zapojí k činnosti totiž všechny oblasti mozku. Schopnost koordinace obou mozkových hemisfér je například u klavíristů mimořádná. Hraní na klavír, jako ostatně i na jakýkoli jiný hudební nástroj, je navíc i jakási forma meditace. Několik lidí mi už řeklo, že ke mně chodí místo k psychologovi. Vlastně se v tomto směru vyjádřila většina dospělých studentů.

„Když začnete hrát na nějaký nástroj nebo vlastně, když začnete s čímkoli, a ono vám to jde, tak je snadné být nadšen.“

Co je pro zvládání hry a na zlepšování se nejdůležitější?

Začít a pokračovat a nevzdat to při chvílích krize.

V jedné z internetových diskusí jsem si přečetl, že se ve vás pere perfekcionistka s přístupem ponechávání opravitelných chyb. Můžete toto dilema trochu přiblížit?

Podle mě je perfekcionismus jako oheň – dobrý sluha, ale zlý pán. A má tu tendenci člověka ovládnout a neustále mu našeptávat do ucha: ale ještě to není dost… a člověk pak prostě není schopen nic dokončit. A tak se může perfekcionismus stát brzdou ve vývoji. Nesnadno se mi to říká, protože mám ráda, když jsou věci perfektní. Ale nesmí se z toho stát obsese.

A co dává hraní na piano člověku, který je spojen s hudebním nástrojem od rána do večera? Lze to po těch mnoha letech vnímat ještě jinak, než jen jako zdroj obživy?

Naopak, život mi přijde příliš krátký na to, abych svět piana poznala úplně, zcela do hloubky a do všech podrobností. Je to nevyčerpatelný zdroj zážitků na celý život. Navíc jsem v posledních měsících propadla kouzlu improvizace a sednout si k pianu a jen tvořit vlastní hudbu je pro mě v tuto chvíli jedno z největších potěšení.

„Hraní na klavír, jako ostatně i na jakýkoli jiný hudební nástroj, je navíc i jakási forma meditace. Několik lidí mi už řeklo, že ke mně chodí místo k psychologovi.“

Z čeho máte ve své práci největší radost?

Je to radost žáků z hraní. Nadšení, když je nějaká skladba chytne a ponoří se do ní a jsou k nezastavení. Jejich píle a pracovitost a jejich posouvání se vpřed.

U čeho relaxuje pianistka? A je pravda, že si při všem musí dávat pozor na ruce?

Upřímně, na ruce si nijak extra pozor nedávám. Jednou jsem si přílišným hraním uhnala zánět karpálních tunelů a od té doby provádím každý den několik protahovacích cviků, což učím i své žáky. Relaxuju ponejvíce ve vodě – v létě, v zimě, miluju plavání. Dokonce jsem se stala otužilcem, aby mě nic nepřipravovalo o potěšení skočit kdykoliv do řeky či rybníka. Nejsem úplně fanda bazénů. Mám zkrátka ráda přírodu, často běhám po lesích, kopcích, a tak. A občasné posezení s kamarády je také fajn.

Co pro vás znamená spojení slov „Smysl v práci“?

Podle mě má smysl dělat práci, která vás někam posouvá a s tím posouvá někam i vaše okolí. Práce, při které se rozvíjíte. Práce, která přináší výzvy, jež vás nutí překračovat hranice. Práce, díky které můžete pomáhat ostatním růst. V takové práci nalézám smysl.